Vyslechla jsem nechtěně rozhovor dvou mladých žen, při čekání na poště. „Tak jak pokračujete? V kolikátém jsi týdnu?“ „Začínám patnáctý týden a jsem úplně hysterická z představy, že musím na plodovku!“
„Jak MUSÍŠ na plodovku? Tomu nerozumím?“ „Doktorka mi řekla, že jsem stará a že mě automaticky pošle na odběr plodové vody. Ona je normálně v pohodě, ale tentokrát se mnou mluvila jak s nesvéprávnou a nepřipustila debatu!“
Dále už jsem rozhovor neposlouchala, opustila jsem poštu a šla si „po svých“. Ale později jsem se k tomu tématu vrátila, protože jsem si prožila totéž, co popisovala dle lékaře stará žena na poště.
Těhotenství první
Poprvé jsem otěhotněla dva měsíce před 33. narozeninami. Na dnešní dobu „normální“ věk pro první těhotenství. Byla jsem ze všeho vyjukaná, hledala informace, kde se dalo… Ale mám na sobě již vyzkoušené, že přemíra informací škodí. Jsem povahou „hororista“, takže ve chvíli, kdy mám k dispozici nějakou negativní informaci, dokáži ve své mysli vykonstruovat neskutečné hororové situace a závěry!
Naštěstí jsem byla v péči úžasné gynekoložky, která je nejen odborníkem ve svém oboru, ale zároveň je opravdu dobrým psychologem! Takže ve chvíli, kdy mi volala, že mé výsledky tzv. tripple testů nejsou dobré, věděla, že se mnou musí jednat v rukavičkách!
Byli jsme s manželem odesláni do Gyncentra, kde jsme s jinou lékařkou probrali celou naší situaci. Byly to náročné dny. Rozhodnout se, zda podstoupit tuto proceduru, ohrožující dítě, nebo zda to nechat na osudu. Po celou dobu se do mě „naváželo“ okolí s otázkami: „Stejně by sis to nenechala vzít, tak proč to podstupuješ…“ apod.
V momentě, kdy jsem odběr plodové vody podstoupila, se mi trošku ulevilo. Ale pouze na chvíli. Následně začalo to pravé „peklo“. Čekání na výsledky! A otázka, kterou jsem si skloňovala ve všech pádech a která na mě křičela ze všech koutů: „A co potom? Budu schopná, v případě, že se postižení potvrdí, ukončit těhotenství?!“
Byly to opravdu nejhorší tři týdny mého života! Výsledky byly naštěstí negativní a nám se o několik měsíců později narodil zdravý syn! Ale již dnes, v jeho 3 letech vím, že je to nesmírně citlivý a často až hysterický človíček. Prvních 6 měsíců jsem ho nosila jen na rukou, nedokázal se ode mě (nebo od táty) odloučit. Plakal při každé příležitosti. A citově vázaný na nás je dodnes! A já si logicky kladu otázku, zda se trauma prožité v prenatálním věku na jeho povaze odrazilo tak moc nebo je to pouze povahový rys (jak tatínek s oblibou říká – je hysterka po mamince).
Těhotenství druhé
Podruhé jsem otěhotněla ve svých 35 letech. Pan doktor, v jehož péči jsem se v tu dobu nacházela, to označil velmi trefně: „Jste už stará kukuřice!“ Nutno podotknout, že i přes svůj „zvláštní“ slovník, je to odborník na svém místě! Ale ve srovnání s mojí gynekoložkou mu už chybí ta pro mě důležitá složka – není zároveň psychologem!
Takže po absolvování screeningu v I.trimestru automaticky vypsal doporučení do Gyncentra. Uklidňoval mě, že výsledky jsou zcela v pořádku, ale kvůli věku jednoduše do Gyncentra musím! A tady začal traumatický kolotoč číslo dvě. Pro klid svůj i manžela jsme do Gyncentra dojeli. Absolvovali jsme rozhovor na téma odběru plodové vody… a opět jsem se necítila dobře. Jenže tentokrát z jiného důvodu! Lékaři nebyli schopni pochopit, že pokud jsou výsledky z krve v pořádku, ultrazvukové vyšetření neukazuje na cokoliv „špatně“, tak nevidím důvod, proč tak náročné vyšetření absolvovat a tím ohrožovat své dítě!
A opět jsme se dostali do několikatýdenního stresu z toho, zda je miminko opravdu v pořádku. A zároveň opakovaně utvrzovali lékaře, a své rozhodnutí stvrzovali podpisem, že odběr plodové vody se nekoná! Absolvovali jsme tzv. tripple testy, tzv. velký ultrazvuk a teprve potom, kdy všechny výsledky byly opravdu v pořádku, skončilo trauma z názvem „amnio“!
A již třetí měsíc nám život vzhůru nohama obrací druhý syn… stejně citlivý, stejně uplakaný jako jeho starší bratr! Opět si kladu stejnou otázku jako v prvním těhotenství: „Měl ten stres na něj takový vliv, že si poneseme společně trvalé následky v podobě různých neuróz?“
Při vyslovení slova amniocentéza většině lidí vytane na mysl další slovo – potrat! Ano, je to tak! Ve chvíli, kdy toto vyšetření podstupujeme nebo jen o něm uvažujeme, zákonitě přemýšlíme o tom, zda jsme ochotni podstoupit potrat v případě pozitivních výsledků nebo zda jsme ochotni (a kde je ta hranice) podstoupit riziko porodit postižené dítě a přijmout ho s jeho postižením!
Jsem osudu nesmírně vděčná za to, že máme dva zdravé syny! Jsem určitě také vděčná za to, že dnešní lékařství je na takové úrovni, že dokáže mnoho věcí odhalit včas a tím dát možnost rodičům i lékařům nějak „reagovat“.
Na druhou stranu je nutné říci, že ani dnes NEJSOU LÉKAŘI VŠEMOCNÍ! Ani jejich metody, ani znalosti! Jednoduše i oni jsou JEN LIDÉ a žádná z lékařských metod není 100%!!! A rozhodnutí by mělo VŽDY ZŮSTAT JEDINĚ NA RODIČÍCH! Od lékařů bych očekávala, že převezmou úlohu rádců a průvodců na té nesmírně těžké a složité cestě rozhodování! Co myslíte?
