Všichni odmala víme, jak tomu bylo, když Milerův krteček zatoužil po kalhotkách s kapsami. Tedy po kusu oděvu, jenž žádný jiný krtek dosud nikdy neměl a sotva někdy mít bude.
Krteček chtěl zkrátka mít něco extra.
A tak mu po dlouhých stescích nezbylo než vydat se za prací. Dřel se, lopotil, obstarával si v potu tváře suroviny, sháněl si schopné spolupracovníky a pomocníky, organizoval.
Vypěstoval len, se žabkou tento namočil, na čápovi si vyprosil nalámání, s pomocí ježkovou nalámané stvoly pročesal. Dobří pavoučci mu upředli nit, mravenci se nechali uprosit k utkání plátna, rak toto nastříhal a rákosník ušil finální produkt. Tedy krásné kalhotky. Kalhotky s kapsami, z jejichž získání měl krteček neskonalou radost.
Mohl na ně být pyšný, neb si je jak známo plně zasloužil.
Krtek se činil a jenom a pouze proto se jich i dočkal. Dočkal se jich a nikdy jich pak zřejmě nepozbyl, nakolik je nám aspoň známo. Protože krtek nebyl žádný trouba. Nebral si „výhodné“ půjčky ani úvěry, neobracel se na lichváře; protože věděl, že takto případně vzniklé dluhy nemůže splatit, maje toliko zavírací špendlík, střep ze zrcátka, provázek, kuličku a ohnutý hřebík.
Krtek nebyl hloupý jako… jako… prostě jako nejeden člověk.
