Dnes se mi můj čtrnáctiletý „chlapeček“ svěřil, že je vlastníkem nejhoršího, nejstaršího a nejnemožnějšího telefonu ve škole. Smějí se mu prý i prvňáci. Myslela jsem, že si jen vymýšlí a zkouší, jestli se nám ho nezželí a nekoupíme mu jednu z těch drahých mobilních krabiček.
Z omylu mě vyvedla třídní paní učitelka, která v týdnu poslala zprávu, že ve škole došlo k politováníhodné situaci, kdy spolužáci hráli s mobilem mého syna fotbal. Dále jsem byla ujištěna, že v žádném případě nešlo o šikanu, žáci chtěli vidět, co takový stroj vydrží.
Koupit telefon není v dnešní době žádný problém. Na straně druhé si nemyslím, že by kluk v osmé třídě musel mít drahý, značkový telefon s funkcemi, které v životě nepoužije. Na mysli mám například navigaci. Jeho současný mobil jsme mu koupili asi před dvěma lety. Nebyl zrovna levný. Chtěli jsme udělat radost, ale když ho syn uviděl, tekly mu upřímné slzy. To mě dostalo, jak se říká „do kolen“. S manželem jsme si řekli, že bez něho nakupovat radši nebudeme, u telefonu pomineme kvalitu i praktičnost a pro svůj dobrý pocit nakoupíme něco „IN“. V duchu přemýšlím, zda je dobré, aby se dítě v pubertě lišilo. Zda přehlédnout , že se náš telefon občas promění ve fotbalový míč. Sama si dobře uvědomuji, jak jsem se v jeho věku necítila dobře. Neměla jsem sbírku céček, ani neonové náramky, neoblékala jsem se do trička se Sandokanem, kamarády jsem si domů ani nezvala, neměla bych na čem pouštět písničky.
Moji rodiče tehdy měli, stejně jako my, docela velkou půjčku. Svým dětem se samozřejmě snažím dopřát to nejlepší. Snažím se, aby syn poznal hodnotu peněz, zkoušel si i hospodařit. Určitým řešením by možná bylo poprosit babičky, tety a vůbec celé příbuzenstvo, aby místo dárků věnovali vždycky nějaký ten penízek do kasičky. Potom by si mohl koupit drahý telefon. U menšího dítěte budete jistě zvažovat, jestli ho neztratí hned první den. Podle vlastní zkušenosti vím, že dokáží ztratit či zapomenout úplně cokoli, telefon většinou ne.
Nedávno jsem vyslechla hovor našeho kluka se spolužákem. Asi pět minut mu vysvětloval, že teď je tady a za pět minut bude už za rohem, kde na něho čekal. Provolal čtyřicet korun a stálo ho to spoustu nervů.
Ať se na to dívám jak chci, je příjemné vědět, kde se Vaše zlatíčko nachází, můžete poradit, osmáci si narychlo vyhledají aktuality do občanské výchovy, dozví se i spoustu jiných zajímavých věcí, o kterých Vy nemáte ani tušení. Ve třídě mají kluka, který se omluví při písemce, že musí na WC, zavolá mamince, ta rychle vyhledá příslušné učivo, sdělí správnou odpověď… Není tato doba úžasná?
Jen já si stále nejsem jistá – koupit nebo nekoupit?
