Kapitola jedenáctá : Chaloupka u lesa
Léto se pomalu chýlilo ke konci a listí na stromech začalo lehce žloutnout. Myšáček si dělal velké starosti, protože zima se blížila a on věděl, že nastane dlouhé smutné období. Copak děti, ty si v zimě vyhrají až až. Mohou stavět sněhuláky, jezdit na saních, bruslit na ledě… Je toho tolik, co se dá v zimě dělat. Ale myši moc na výběr nemají. Jsou schované doma v teple, aby jim nenasněžilo do domečků.
Také s poznáváním nových věcí je konec. Sníh a mráz Myšáčkovu dobrodružnou povahu nikdy příliš nenadchly. Myšáček vždycky prahnul po nových zkušenostech, nových setkáních, po mnoha zážitcích… a stále doufal, že by třeba mohl najít blízkého kamaráda, se kterým by si rozumněl.
Starosti si letos ale nedělal jenom kvůli sobě, ale i kvůli Květince. Pokud Květinčinu rodinu nenajdou než napadne první sníh, jak ji najdou, až bude všude jen bílo? Jak by ty květiny ve sněhu asi hledali? Vždyť v zimě venku žádné nejsou! Proto se Myšáček rozhodnul, že se musí začít více snažit a vydal se s Květinkou na druhou stranu Sirkovic k lesu. Tam, kam se vždycky bál chodit. Z tohoto lesa totiž běhal mráz po zádech, protože byl tak hustý a byla tam tma i přes den.
Přestože byl Myšáček vážně statečný a chtěl všechno znát, tak výletům k temnému lesu se raději vyhýbal. Teď ale moc na výběr neměl, protože s Květinkou prohledali snad úplně všechna místa a bez výsledku. V jedné ruce nesl Květinku, v druhé měl pro všechny případy připravenou malou svítilničku, kterou jednou objevil během svých výprav.
Po úzké pěšince došli až k živému plotu, za kterým byla schovaná malá chaloupka. Přes plot nebylo nic vidět, ale dalo se poznat, že tam je opravdu rozlehlá zahrada. Myšáček chtěl rozhrnout listí živého plotu, aby mohl nahlédnout. V tu ránu se na druhém konci ozvalo vrčení.
„Je tam asi pes,“ řekl Myšáček Květince.
„Kliď se, je-li ti život milý…“ zavrčel pes.
Myšáčkovi spadl kámen ze srdce. Podle hlasu poznal, že to není žádný zlý pes, který by je oba roztrhal, ale známý pes Bárny.
„To jsem já, Myšáček!“ Zavolal, aby ho Bárny slyšel.
„Je, tak to pojďte dál,“ zaštěkal vesele.
Když Myšáček s Květinkou proklouznul malou dírkou v plotě, řekl Bárnymu: „Tedy, ty svým vrčením působíš tolik strachu. Ještě, že nejsi za tím plotem vidět.“
„Viď? Nikdo nepozná, že jsem oříšek.
Byli by si dál povídali, kdyby Květinka nepoklepala Myšáčka po rameni: „Koukni se!“
Myšáček se rozhlédl a nestačil se divit. Všude okolo bylo tolik květin, až jej z toho přecházel zrak. Byly úplně všude, na zahradě, ve skleníku i v květináčích na oknech. Tolik nejrůznějších květin rozličných barev.
„Bárny, můžeme se tady porozhlédnout?“ Zeptal se Myšáček.
„Beze všeho,“ zabufal Bárny a ponechal svým návštěvníkům prostor k rozhlížení.
