Kapitola čtvrtá – Vlakem za Richardem
Pár dní trvalo, než se Myšáčkovi udělalo lépe. Byl raději doma, jedl jenom dietní kaši a odpočíval v postýlce. Koncem týdne už ho ale nebavilo ležet jen v posteli a nic nedělat. Všechny pohádky už měl přečtené, všechny hry s maminkou ohrané a pořád musel myslet na Richarda a jeho nabídku. A tak se rozhodl, že v neděli se za ním vydá. Maminka ho nejprve nechtěla pustit, ale nakonec souhlasila. Jen jí musel Myšáček slíbit, že nic neprovede a vrátí se v pořádku domů. Také tak udělal, sbalil do batůžku několik oschlých rohlíků, aby měl pro Richarda a jeho rodinu výslužku a vyrazil směrem na vlakovou zastávku.
Vlaky odtud jezdívaly každou chvíli. Problém ale byl, že se Myšáček Richarda nezeptal, kterým směrem se má vydat. Jedním směrem vlaky směřovaly do Žabožbluňků a druhým zase na Žabokvaky. Kde ovšem bydlí krysí rodinka, to se bohužel z názvu poznat nedalo. Myšáček přemýšlel nad tím, proč se všechny vesničky a města jmenují tak podivně. Napadlo ho, že v Žabožbluňkách asi žáby žbluňkají, kdežto v Žabokvacích kvákají. Myšáček by pojmenoval město, kde Richard bydlí, městem „Krysíkov“ nebo „Krysičky“. Alespoň by všichni věděli, kde ho mají hledat. A uličku v kanalizacích, kde má Richard byteček, by mohli pojmenovat „Richardova“. Ale takhle to bohužel nefungovalo ani ve vesničce, kde bydlel Myšáček. Jmenovala se „Sirkovice“. Možná, že kdyby se vesnička jmenovala „Myšáčkov“, „Myšová“ nebo „Myšožily“, by si Myšáček našel kamaráda už dávno. Není to tak dlouho, co četl na kousku novin pohozených před obchodem článek o přátelství. Psalo se tam, že na každého čeká v životě jeden opravdový přítel. Ale jak by takový přítel mohl Myšáčka najít, když neví, kde ho má hledat? A z toho důvodu asi čeká, až si ho Myšáček najde sám. A proto teď musí zjistit, do kterého vlaku má nastoupit, aby se dostal na správné místo.
Myšáček se tedy rozhodl, že se zkusí zeptat, zda Richarda někdo nezná. Nejprve se ptal housenky. Ta ale nikoho takového neznala. Spíš se lekla, že ji bude chtít Myšáček sníst. Odpověděl jí jako vždycky a to, že jí jenom sýrovou kaši, sýr a mlíčko. Také se ptal ptáčka, ale ani ten Richarda neznal. Přehled sice má, protože celý svět vidí z výšky a díky křídlům doletí kamkoliv. Ale do kanálu se ze stejného důvodu nikdy nedostal. Proto neměl ani tušení, kde by mohl bydlet krysí pán se svou rodinou.
Když už si Myšáček myslel, že jeho pátrání nikam nepovede, ozval se ze křoví známý hlas: „Divím se, že zrovna ty hledáš Richarda.“
Myšáček jej hned poznal, byl to kocour Felix. Ten kocour, který ho zachránil před hadem, a který je tak dobře vykrmovaný, že nejí myši.
„Ahoj!“ Pozdravil kocoura přátelsky, „Ty Richarda znáš?“
„Samozřejmě, že ano. Tyhle krysy znám všechny jako vlastní boty. Chodí krást k nám do stodoly a já vždy dostanu vynadáno, že před nimi neuhlídám jídlo,“ zamračil se.
„To určitě ale není Richard. Poznal jsem ho na pouti a je moc fajn. Možná budu kamarádit s jedním z jeho dětí. Má jich 18!“ Pochlubil se Myšáček.
„Když myslíš,“ pokrčil tlapkami Felix, „ale podle mě jsou všechny krysy stejné. Jeď do Žabožbluňků, tam ho najdeš.“
„Děkuji, Felixi!“
Na další rozhovory nebyl čas, v tu chvíli přijel na zastávku vlak. Myšáček horko těžko vyšplhal po schůdcích nahoru a schoval se do škvírky vedle kupé. Ozvalo se písknutí a vlak se rozjel.
Bylo to poprvé, co takhle Myšáček cestoval. Jen jednou se plavil lodí, ale to vlastně nebyla opravdová loď. Vyrobil si ji sám z odhozené krabičky od sirek. Potom po ní plul a hrál si na piráta. Brzy se však krabička rozmočila a potopila se. Opravdickým vlakem ještě nejel. Všechno mu přišlo tak zajímavé. Lidé svačili, průvodčí chodil kolem nich a chtěl vidět nějaké kartičky, které pak poničil a zase jim je vrátil. Myšáček nepochopil, proč to dělají, ale jistě k tomu nějaký důvod byl.
Na další zastávce nastoupilo několik lidí v zelených tričkách a usadili se do kupé, vedle kterého se Myšáček tajně schovával. Jeden z nich vyndal z černého futrálu kus leštěného dřeva a pohladil jej. V tu ránu se ozvaly nějaké tóny. Bylo to něco podobného, jako hudba na pouti, ale zněla jinak. A pak začal hrát na to dřevo moc hezkou melodii.„Když jsi sám, radu ti dám… co víc si přát než být tvůj kamarád… Přátelství, přátelství, trala la la. Jak poprat se s velkým zlem? Stačí být tvým přítelem…“ Zpíval ten, co hrál na dřevo a Myšáčkovi se to moc líbilo. Kdyby nemusel vystupovat, poslouchal by tu krásnou píseň o přátelství pořád dokola. Ten pán, co o přátelství zpíval, musel být jistě moc spokojený a šťastný člověk, protože měl kolem sebe dalších několik lidí, kteří zpívali s ním a určitě to byli všechno jeho kamarádi. Ale musel vystupovat, protože vlak stavěl ve stanici Žabožbluňky.
