Kapitola pátá : U Richarda
Když Myšáček vystoupil z vlaku, věděl, že musí najít první nástupiště. To nebylo vůbec složité, protože vlak stavěl na druhém nástupišti a první bylo hned vedle. Navíc k němu směřovala šipka, takže by nástupiště lehce našel za každých okolností. Číst se totiž naučil ve škole a moc ho to bavilo. Stánek s párky v rohlíku, jak mu Richard prozradil, našel také snadno. Linula se od něj totiž výrazná vůně.
Pro Myšáčka to tedy teď moc vůně nebyla, protože mu připomínala pouť a to, jak se tam přejedl. Ale šel po závanu teplých párečků a stánek našel. A opravdu, hned vedle byl kanál! Jenže jak to udělat, aby se Myšáček dostal do kanálu a nic se mu nestalo? Dírka ve víku byla dost velká na to, aby se tam vešel. Jenže dolů neviděl a bál se, že spadne z veliké výšky. Neměl nic, čím by si posvítil, aby zjistil, jak je díra hluboká. Naštěstí o kousek dál ležel na nástupišti dlouhý hnědý vlas. Zřejmě tudy šla nějaká holka a vlas jí odpadl. Ať už se sem dostal jakkoliv, teď se Myšáčkovi náramně hodil. Jeden konec vlásku uvázal k víku a druhý spustil dolů. Potom se opatrně zavěsil a pomaličku se spouštěl dolů. A copak se asi stalo? Myšáček sice nebyl tolik těžký, ale vlas byl asi příliš tenký. Když byl Myšáček zhruba v polovině, vlas se přetrhnul. Myšáček padal ve tmě do neznáma a měl strach. Asi při něm stáli všichni andělíčci, protože spadl rovnou do vody. Tedy, asi to nebyla zrovna voda a jestli ano, byla špinavá, až hrůza. Vylezl na malý břeh a v tu ránu byl, a to doslova, mokrý jako myš.
Když se oklepal, vyrazil na průzkum kanálu. Problém byl v tom, že tam byla taková tma, že stěží viděl před sebe. Jen málo světla se sem dostalo díky dírkám ve víku kanálu. Ale to bylo všechno. Kdyby to býval věděl, vzal by si s sebou baterku. Ano, mohlo ho to napadnout, ale předtím v kanálu nikdy nebyl a proto nevěděl, že je tam taková tma. Přitisknul se tedy ke stěně, aby znovu nespadl do vody a opatrně se plížil až do míst, kam lehce dopadalo světlo z dalšího otvoru. Tímto způsobem minul asi tři poklopy, než se vedle něj ozval zvuk, připomínající čenichání. Potom zaslechl i šeptání: „No tedy? Kdopak se mi prochází po kuchyni? Richarde, rozsviť!“Hlas patřil paní Kryse, Richardově ženě. Richard ji poslechl a škrtnul zápalkou. V tu ránu bylo konečně všude kolem světlo. A i Myšáček si mohl prohlédnout místo, kde se nacházel. Kromě odpadků, ze kterých paní Krysa vyráběla všemožné dobroty v kuchyni, a které byly používány i jakožto dekorace na stěny, tu vlastně nebylo vůbec nic. Myšáček se divil, jak mohou v takovém nepořádku žít.
„To je přece Myšáček!“ Zvolal Richard, „No to je mi ale překvapení…“
„Ahoj Richarde!“ Pozdravil ho přátelsky Myšáček.
I když původní radost ze setkání byla už pokažena tím, když zjistil, jaký je Richard nepořádník. Myšáček měl rád, když bylo doma uklizeno. Za to ho maminka vždycky chválila, protože mu, narozdíl od jiných dětí, nemusela připomínat, aby si uklidil v pokojíčku. Uklízel automaticky, protože měl rád pořádek a čisto. Celkově ani moc nepořádku neudělal. Občas sice nadrobil na koberec a to zejména tehdy, když maminka upekla sýrový koláč. Pak po sobě ale vždycky uklidil. Jediné, co mu občas dělalo problém, bylo mytí a uklízení nádobí. Jinak ale pomáhal mamince se vším. A teď stál ve špinavém kanálu mezi hromadami odpadků, které Richard a ostatní krysy nanosily z popelnic v celém městečku. Mezi odpadky pak společně všichni hledali cokoliv, co by se jim hodilo k jídlu nebo do „bytu“.
„Děti, pojďte sem!“ Zavolal Richard.
V tu ránu se do krysí kuchyně seběhly desítky krysích dětí, větších i menších. Myšáček uměl počítat dobře, všimnul si hned, že jich není jenom 18. Richard poznal, nad čím Myšáček přemýšlel. Proto hned vysvětlil: „Kromě mých dětí tu jsou další děti mých bratrů a sester.“
Myšáček ani nestačil chápavě přikývnout, okamžitě se k němu seběhly, obklopily ho ze všech stran a sebrali mu všechen chleba, který nesl s sebou. Ani jim nevadilo, že byl rozmočený od toho, jak předtím Myšáček spadl do vody.
„Cože jsi toho nepřinesl víc?“ Vyčetly mu krysy.
„Víc jsem toho neunesl,“ vysvětlil a byl z toho opravdu smutný.
„No tak,“ pokáral je Richard, „Myšáček přišel na návštěvu, to my bychom ho měli pohostit. Moje žena něco připraví a vy si zatím běžte hrát.“
Nemusel jim to říkat dvakrát, okamžitě se do Myšáčka pustily a nakonec si nehrál on s nimi, ale oni si hrály s ním. Připadal si jako panenka nebo jako plyšová hračka, o kterou se praly a rvaly si Myšáčka z ruky. Taková hra se mu vůbec nelíbila. Nevydržel to dlouho a začal zoufale pískat. Richard mu nepomohl, naopak. Smál se vesele a byl rád, že se děti baví. Kdyby náhle nezhasla světla a neozvalo se zvláštní prskání, byly by Myšáčka celého umačkaly a roztrhaly!
„Co vy tady?!“ Zaburácel temně neznámý hlas.
„Všichni pryč, je tu kočka!“ Zakřičel Richard, který se v tu ránu ocitnul v kočičí tlamě.
Všechny krysy rázem zmizely a najednou po nich nebylo vidu ani slechu. Myšáčka pustily a on dopadl tvrdě na zem.
„Co chceš?“ Ustrašeně polknul Richard.
„Mám hlad, to je jasná věc. Jak pak asi budeš chutnat? Krys prošlo mými špičatými zuby už dost, ale žádná nebyla tak vypasená…“ Syčela kočka.
„Smiluj se. Vezmi si jeho!“ Prosil ji Richard a sliboval hory doly.
Myšáčkovi bylo jasné, že je zle. Nevěděl, kam by měl před kočkou utéct, protože to tady vůbec neznal. Navíc byla taková tma, že nebylo vidět vůbec nic, jen ty dvě kočičí oči. Svítily ve tmě, jako dvě lucerničky a tvářily se rozzlobeně. A ještě více ho mrzelo, že se nechal takhle napálit. Nechal se vylákat do cizího místa mezi ty divoké krysy, se kterými by rozhodně nechtěl kamarádit a navíc zjistil, že by ho klidně Richard nechal sežrat kočkou! Kočka zaprskala a odhodila Richarda do vody. Pak chytla Myšáčka a utíkala s ním pryč.
Ta kočka byl naštěstí Myšáčkův známý kocour Felix. Už podruhé mu zachránil život. Kdyby ho byl býval poslechl už na vlakové zastávce, nedošlo by k tomu. Už to, jak ho Richard napálil na pouti, mu mělo být varováním.
„Asi tě budu muset víc hlídat,“ řekl Felix Myšáčkovi, když se konečně ocitly zpátky na zemi.
„Děkuji, Felixi. Zachránil jsi mi život,“ poděkoval Myšáček vděčně.
„No jo, co ty bys všechno nepodstoupil pro to, abys našel správného přítele. Musíš se naučit obezřetnosti. Ve tvých upřímných očích je každý hodný a úžasný, ale vždycky tomu tak není.“
„To už jsem si také všimnul,“ přikývl Myšáček.
„Tak na sebe dávej pozor. Já musím jít zpátky, panička by mě hledala,“ rozloučil se s Myšáčkem a vydal se na cestu domů. Myšáček se vrátil na druhé nástupiště a čekal, až mu pojede vlak do jeho rodné vesničky, do Sirkovic. Náhle však ucítil příjemnou vůni. Vlak měl jet až za hodinu, proto se Myšáček rozhodnul, že se půjde podívat, co to tam tak krásně voní…
