Že bude tolik těžké najít Květinčinu rodinu, Myšáčka vůbec nenapadlo. Říkal si, že obejdou pár zahrádek v okolí, ale nikde neuspěli. Nikde Květinku neznali ani jako semínko, ani jako již rozkvetlou květinu.

Myšáček si toho dříve příliš nevšímal, ale s hrůzou zjistil, že květiny rostou opravdu úplně všude a jsou jich doslova mraky. Proto mu už bylo jasné, že je všechny obejít, zda jeho Květinku neznají, dá opravdu dost práce. Pořídil si kvůli tomu dokonce batůžek, kam sbalil svačinu, vzal květináč s Květinkou do náruče a každý den vyrážel poznávat nová a nová místa, ale bez úspěchu.
Všechny zahrádky v okolí byly spíše zaměřeny na pěstování zeleniny a ovoce, proto bylo hned jasné, že tam by Květinčinu rodinu hledali těžko. Ale moudrý strom jabloň poradil Myšáčkovi, že mnoho květin mohou najít na louce, na poli, či v lese. Na louce prý dokonce bydlel rejsek René a ten podle jabloně míval vždycky přehled o všem, co se děje v místních parcích, lesích, lukách i polích. Proto jabloň Myšáčkovi poradila, aby se u pampelišek vydal pěšinkou až k hranici louky s lesem a tam někde by měl údajně René bydlet. Myšáček se zaradoval. Napadlo ho totiž, že by při pomáhání Květince mohl vyřešit i svůj vlastní problém a najít si přítele. A třeba zrovna rejsek René mohl být tím pravým. Rozdíl mezi myší a rejskem se Myšáčkovi nezdál tak velký… A měl pravdu. Podle instrukcí dorazili na místo, kde René bydlel. Zavolali třikrát jeho jméno, než René ospale vylezl ze svého pelíšku. Myšáček zjistil, že si jsou vážně celkem podobní, akorát René byl mnohem větší a měl tak malé oči, že skoro ani nebyly vidět.
„Proč mě budíte?“ Zívnul René.
Vypadalo to, že si předtím dopřával odpočinku po vydatném obědě.
„Ahoj René, poslala nás za tebou jabloň. Hledáme rodinu tady od Květinky,“ vysvětlil Myšáček.
„Odkud pocházíš?“ Otočil se René na Květinku.
„Vyrostla jsem na nádraží v Žabožbluňcích,“ odpověděla.
„Tak odtud v celém okolí nikoho neznám. Musíte jít hledat jinam,“ řekl stručně René a chtěl vlézt zpátky do svého obydlí.
„Počkej, René. Ona tam nerostla se svou rodinou. Ztratili se jí,“ zadržel ho Myšáček.
„Kde jsi tedy bydlela předtím?“ Otočil se René zpátky.
„To já bohužel nevím,“ pokrčila lístečky Květinka, „Byla tam zahrada a zelená tráva… a také hodně sedmikrásek a kopretin.“
„Podívej se okolo sebe a uvidíš samé kopretiny a sedmikrásky. Víc toho nevíš?“ Podivil se René.
„Bohužel ne,“ odpověděla Květinka smutně.
„Tak to nemůžu pomoci,“ zakroutil René hlavou a zmizel ve svém domečku. Květinka se rozplakala. Myšáčkovi bylo Květinky líto a tak zavolal na Reného: „Moc tě prosíme, René. No tak… René…“
Ale ten již nevylezl. V tu ránu se možnost, že by mohl Květince pomoci zrovna on, rozplynula jako pára. Stejným způsobem se rozplynul i Myšáčkův nápad, že by mohl být rejskův přítel. Takového přítele by tedy Myšáček rozhodně nechtěl, protože by se na něj nemohl nikdy spolehnout. A o to přece jde v přátelství především.
„Nebuď smutná,“ pohladil Myšáček Květinku po květu, „Poradíme si i bez něj.“
„Opravdu?“ Zeptala se Květinka a otřela si lístečkem slzy.
„To víš, že ano. Najdeme tvou rodinu,“ slíbil jí Myšáček.
„A  pro tebe najdeme přítele,“ usmála se na Myšáčka Květinka.

Na louce tedy již nemělo cenu pátrat. Všechny květiny tvrdily, že měl René pravdu a skutečně mezi nimi není ani jedna, která by slyšela o Květince či o někom z její rodiny. Květinka věděla, že pokud někdo takový existuje, určitě Květinku také postrádá. A pokud o ní nikdo neslyšel, bylo jasné, že hledají špatně.

Na poli je také nečekalo nic dobrého. Co hůř, dokonce se stali terčem útoků dravých ptáků. Tedy, Květinka jim byla ukradená, ale o Myšáčka jevili obrovský zájem. Proto se schovávali, jak se dalo, aby se Myšáček nestal jejich večeří. A navíc na poli rostla jenom řepka, takže bylo jakékoliv další pátrání na poli zbytečné.

V lese potkali hodně hub a také mnoho lidí, kteří ty houby sbírali do proutěných košíků. Lidí se ptát nemohli, protože by jim nikdo nerozumněl. Ale houby byly vážně upovídané. Myšáček s Květinkou se dozvěděly toho dne tolik informací o všem možném, ale bohužel nic, co by jakkoliv souviselo s Květinkou. Takže bylo na čase les opustit a vydat se domů bez úspěchů, avšak s vidinou lepších zítřků. Květinka byla pořád moc smutná, ale netrápila se, protože u sebe měla Myšáčka a věřila, že jí opravdu pomůže.

Sdílejte
Předchozí článekArchitekt
Další článekNerozhodná Miluška