Utahaná po porodu jsem ležela na novorozeneckém oddělení a pokoušela se usnout. Netrvalo to dlouho a únava mě zmohla. Spánek jsem opravdu potřebovala. Probudil mě tichý ženský hlas: „Tak maminko, neseme vám Gábinku.“
Otevřela jsem oči a uviděla malý unavený uzlíček. Sestřička mi řekla, že zkusíme přiložit. Maličká byla tak unavená, že se nepřisála, tak mi ji sestřička chviličku nechala na prsou. Hladila jsem svou vymodlenou dcerku, myslela jsem, že mi pukne srdce. Emoce byly tak silné, že se slovy nedají popsat. Však to určitě také znáte nebo budoucí maminky brzo poznáte.
Druhý den „rozkojení“ bylo úspěšnější, i když dcerka často usínala. Laktační sestřička malou budila, ale ani to nezabralo. Když už se nám to podařilo, malá se „přichytila“, začalo mé trápení s bradavkami. „Au, au“, skučela jsem. Ale vydržela jsem, mazala jsem mastičkou a bylo to lepší. Měla jsem opravdu radost, že brzy půjdeme domů. Malá krásně přibývala na váze. Ale bylo tu ještě něco. Když chodila vizita, zjistili, že mála má žloutenku, a že denní světlo nepomáhá. S vozíkem jsem „parkovala“ u okna, ale bohužel. Gábinka musela pod světlo. To bylo pro mě hrozné. Vidět maličkou ležet s brýličkami pod lampou… Nemohla jsme jí mít u sebe, pouze na kojení, což jsem si vychutnávala. Těšila jsem se, až bude v pořádku, a my konečně půjdeme domů. Dočkala jsem se. Den D nastal, manžel si nás odvezl domů. Konečně všichni tři pohromadě…
