Je mi sedm let a dnes mám svůj velký den. Jdu poprvé do školy. Za ruku mě drží maminka a já nasávám vůni velké červené aktovky. Jsou na ní namalovaná tři koťátka, moc se mi líbí. V ruce držím pytlík na přezůvky. I když mně všichni přesvědčovali, že ho dnes nebudu potřebovat, vzala jsem si ho. Co kdyby náhodou.
Po cestě se k nám přidá ještě moje kamarádka Liduška a její maminka. My, holky poskakujeme a povídáme si o tom, jak ta škola bude fajn, jak přineseme samé jedničky a fůru pochval. Konečně je to tady. Vcházíme do školy.
Všechno tady voní novotou a já cítím, jak jsem hrdá na to, že budu chodit do první třídy. Na dveřích naší učebny je namalovaný králíček. Drží obrovskou mrkev, směje se a cení obrovské zuby. Pro jistotu se chytnu maminky za ruku. V lavicích sedí děti, některé z nich znám už ze školky, ale nepozdravíme se. Kamarádili jsme se jako školkaři a to my už dávno nejsme. S Liduškou si sedneme do druhé lavice u okna. Zvoní !
Zpocené ruce si otírám o kolena, držím pytlík s přezůvkami. Přichází paní učitelka, je krásná, usmívá se na nás. Má oblečený zelený kostýmek, na krku šáteček a vlasy stočené do obrovského drdolu. Trochu se bojím, aby se jí pod tou tíhou „nezlomila“ hlava. Liduška se usmívá, vypadá také spokojeně. Budeme zpívat písničku. Děti si vybraly tu o travičce zelené. Je to moje oblíbená a v duchu si slibuji, že musím hodně otvírat pusu a snažit se, ať je mě dobře slyšet.
Potom paní učitelka chodí po třídě, u každé lavice se zastaví, pohladí nás po vlasech, s každým promluví pár vět. Nemohu se dočkat, až na mě přijde řada. Připravuji si, co jí asi povím. Co vlastně zajímá paní učitelky? Liduška ukazuje nové pouzdro od babičky. Je opravdu krásné, dvoupatrové. Trošku jí ho závidím. U mě se učitelka Anička zastavila jen na chvilku. Mamince říká něco moc divného: „ Pokud by jste si to ještě rozmysleli a chtěli ji dát ještě na rok do školky, máte možnost, na školu zralá opravdu není.“ Nechápala jsem, co se děje, ale dalo se to vycítit z maminčina trpkého úsměvu. Rázem bylo po radosti i dobré náladě. Zpíváme ještě jednu písničku a už se loučíme. Mamky si potichu povídají, já mám pocit, že jsem něco pokazila. Ani nevím co.
Znova se chytám za ruku. Přijíždí náš autobus. Nastupujeme a sedáme si na čtyři sedadla naproti sobě. Maminky se na mě dívají a já cítím, že jejich rozhovor je hodně důležitý. Před námi seděla na sedadle starší paní a všimla jsem si, jak je nenápadně poslouchá. Na další zastávce se zvedla, pohladila mamču po rameni a říká jí: „Mladá paní, neberte ji ze školy. Na dceři zůstane cejch, kterého se bude moc těžko zbavovat. Je klidná, pohodová, dokáže to.“ A vystoupila. Bylo rozhodnuto. Do první třídy nastoupím. Nikdy jsem nebyla jedničkář, patřím spíš k průměru. Problémy nebyly velké a daly se zvládnout. V pololetí mi paní učitelka psala na vysvědčení velikou dvojku. Myslím si, že tehdy v autobusu před námi seděla kouzelná babička.
