Pan Radana se právě cítil notně ukřivděně. Byl skálopevně přesvědčen o tom, že byl pomluven, neprávem osočen, zdiskreditován. Protože se právě dozvěděl to, co se dozvěděl.
Že prý o něm jeho manželka rozšiřuje všude, kudy chodí, lži. Vyslovené lži. Pomluvy, které ho ve společnosti poškozují, kazí mu jeho pověst.
Jak mu to jenom jeho žena může dělat? Proč o něm šíří takovéhle nepravdy? Proč říká všem to, co se vůbec nezakládá na pravdě a co z něj dělá zavrženíhodnou osobu, jež by měla být z pohledu mnohých pranýřována?
Rozšířila ty lži mezi ženskými a tyto se na něj nyní již bez výjimky koukaly jako na učiněnou zrůdu. Řekla to ale i nejednomu z chlapů a i ti, byť byli nejednou stejní jako on, se na něho stále častěji dívali úkosem. Protože… když je prý pan Radana takový…
A přitom na těch pomluvách nebylo ani zrnko pravdy. Jeho manželka vysloveně lhala, když to říkala. Když říkala, že její muž, tedy pan Radana, doma nehne ani prstem.
On? On že doma nehne ani prstem? Taková lež!
Vždyť kolikrát jenom den co den doma prstem hne!
Když tímto z kanape ukazuje manželce, co má tato ještě udělat…
