Jedno pěkné letní odpoledne jsem zašla s malým Vítkem na hřiště. Víťa slyšel už z dálky křik mnoha dětí a neomylně mě vedl k jeho zdroji. Průlezky, klouzačka, pískoviště i kolotoč byly doslova obsypány malými caparty z blízkého příměstského tábora. Dětičky řádily a tři od pohledu znavené učitelky se je jen těžko snažily usměrnit.

Můj synek toto hemžení miluje. Sedne si sám někde tiše k plotu, pojídá z pytlíku piškoty a pozoruje děti. Má rád, když se posadím do trávy k němu a povídáme si o tom, co právě vidí. Tak jsme i tady z tašky vylovili nové balení dětských piškotů, láhev s vodou, on se ke mně stočil do klubíčka a poslouchal. Jedna paní učitelka zrovna poučovala holčičku v růžovém tričku s kočičkou, aby se „nezaprasila“, protože to můžou jen kluci.

Netuším, jakého zaměření tento příměstský tábor pro malé caparty byl, ale tipovala bych to na téma – Znovuobjevení tradičních rolí ve společnosti.

Protože jen, co odcupitala růžová slečna, přiběhl si k vychovatelce se slzami v očích postěžovat kluk, který si do rámu průlezky přivřel prst. Dozvěděl se, že by byla ostuda tady brečet, chlapi jsou přece silní a co by tomu asi řekly holky.

Po dvaceti minutách se okoukal i můj syn a vběhl mezi ten chumel dětí. Uviděl pár holek, které míchaly písek v dětském nádobíčku a paní učitelka, když viděla, že je připravený a odhodlaný jim výsledky jejich kuchtění zničit, zasáhla se slovy: „Zůstaň s maminkou venku, do kuchyňky mohou jen holčičky. Kluci vařit nemusí.“ Odtáhla jsem vřeštícího Víta z dosahu báboviček a přemýšlela, proč by měl moudrý pedagog odhánět dítě od činnosti, která jej baví, jen protože je kluk.

Zbylé dvě učitelky byly k dětem moc šikovné. Neznám jediný důvod, proč bychom se měli vracet do doby, kdy se takhle zdůrazňovaly rozdíly mezi chlapci a dívkami. I když je věc jistá, že dvouletý chlapeček si bude hrát s kolečky, nářadím a autíčky a holka něžně natřásat kočárek a uspávat panenku.

Rozdíly jsou patrné dokonce už od prvního roku života dítěte. Také jsme se během hodiny strávené na dětském hřišti dozvěděli o tom, že dlouhé vlasy sluší jen děvčátkům, mytí nádobí je holčičí práce a práce se sekačkou patří do rukou výhradně tatínků.

Nejsem si jistá, jestli děti byly těmito radami odrazené, ale zdá se mi, že spíš ne. Chlapeček s blonďatými vlásky si dál pohazoval svou prstýnkovou hřívou, holčička s kočičkou na tričku se upatlala od hlavy až k patě, skupinka kuchařek vařila pískové dobroty a kluci potom myli nádobíčko v kyblíku.

To je fajn, že se ti malí nenechají rozdělit podle pohlaví. Není to v rozporu z ideály rovnoprávnosti. Rozdíly mezi muži a ženami se zdůrazňují někdy až příliš a ve skutečnosti ani tak velké být nemusí.