Aby nedošlo k mýlce, Rychlovka je přezdívka naší dcerky Gábinky. Dneska už jí jsou dva roky, takže jí tak už radši neříkáme, co kdyby to začala opakovat. A proč jsme jí tuhle přezdívku vlastně dali? No, s rychlostí to mělo opravdu něco společného :-).
Důvody jsou vlastně dva. Ten první byl způsob, jakým jsme se o ni „snažili.“ Naše treperenda se nám povedla na dovolené v lese u jednoho stromu, ke kterému mě manžel ráno vytáhl, zatímco náš starší synek spokojeně spal zachumlaný ve spacáku v kufru auta.
Ten druhý důvod je ale mnohem zajímavější. Jako druhorodička jsem moc nepočítala s tím, že bude opět přenášet (u Gábíska to byly dva týdny), ale naší holčičce se ven prostě nechtělo. 26. ledna jsem měla nastoupit do porodnice. O dva dny dříve se pořád nic nedělo. Jen mi odešla hlenová zátka, ale to ještě nic moc neznamenalo. U Gábíska se mi to stalo osm dní před porodem. Jinak nic. Sem tam se objevil nějaký poslíček. Naložila jsem se do vany, ale nepomohlo to. Nicméně stahy byly hodně nepravidelné. Co půl hodiny, pak dva během dvou minut, pak zase dvacet minut nic a tak pořád dokola. Ani nijak moc nebolely, takže jsem tomu nevěnovala pozornost.
Večer jsem šla klidně spát. Přesně ve 23:45 mě probudilo lupnutí a mokrá matrace. „Hups!“, pronesla jsem jen. Naštěstí to manžela vzbudilo. A začal maraton. Stahy jsem měla najednou pravidelné co dvě minuty. Můj drahý zavolal sanitku a bleskově mi do porodní tašky nacpal potřebné dokumenty, jejichž seznam visel na nástěnce. Ještěže jsem si tu tašku sbalila předem.
Sanitka tu byla za pět minut a dalších pět trval převoz. Stahy jsem vydýchávala, ale jinak nic moc. Na příjmu sestřička řekla, že mi natočí monitor, jak to vypadá. Začal jsem trochu cítit tlak na konečník, tak jsem jí to řekla. Prohlédla mě a zbledla. Rychle volala někam, že tu má paní a skoro zášleh! Moc mi to neříkalo a navíc mě nic nebolelo. To když jsem rodila Gábíska, to bylo jiné kafe!
Sestřička mě posadila na vozíček a moc mě prosila, ať to vydržím, než dojedeme nahoru. Uklidňovala jsem ji, že je to v pohodě, že to asi tak rychle nebude. Pak následovalo hup na lehátko. Ano, vážně hup, pomáhat mi nemuseli. Doktorka se na mě koukla a řekla, že mám zatlačit. Říkala jsem si proč, proboha, vždyť to ještě nepůjde. Ale poslechla jsem a při dalším stahu zatlačila. A mezi nohy mi vyklouzl malinký uzlíček – jen tak, na jedno zatlačení, které ani nebolelo. A to měla moje holčička 3,5 kilo!
Doktorka mi později řekla, že kdybych nezatlačila, asi by se Gábinka narodila sama. Ještě se mě ptala, jak dlouho už mám stahy. A já jí připitomněle řekla, že už od rána, ale zapomněla se zmínit o těch šílených nepravidelnostech. Jen pro pořádek, Gábinka se narodila 25. ledna v 00:12. Tak proto rychlovka.
Ale jinak je to pořád moc hodná holčička. V porodnici skoro neplakala a doma taky ne. Jen se moc ráda mazlí u prsu a čmárá do knížek. Ale to ji snad obojí už brzo odnaučím 🙂
