Šumava vždy bývala krajem chudobným a dodnes je tomu vesměs nejinak, byť tato byla v posledních dvou desetiletích předběhnuta nejednou oblastí jinou, zejména uhlím a hutěmi oplývající.
I anály to potvrzují – lid tu měl odpradávna nejprve až příliš hluboko do kapsy, než aby si mohl kupovat maso, pak s příchodem soudruhů peněz sice přibylo, ovšem dlouho trvalo, než nastal blahobytný čas, kdy jednou v týdnu maso přivezli a toto tu a tam vydrželo na pultech dokonce až do druhého dne, kdy masna opět zela prázdnotou, a dnes se vše vrací do starých kolejí, kdy je na pultech masa sice masa, ale člověk nemá tak ohebnou páteř, aby dosáhl až na dno své kapsy, v níž se krčí posledních pár šestáků.
Není tudíž divu, že prostý lid, mne nevyjímaje, tak často bloumal a bloumá lesem v honbě za „masem chudých“, tedy za houbami. Jinak tomu nebylo dokonce ani za časů, kdy i v naše končiny zavítaly emise z Černobylu.
Protože houby byly dobré a byly zadarmo, málokdo jimi pohrdnul, ač to znamenalo vstávat i ve svátek již časně zrána.
Ani já jsem nepohrdal a nepohrdám. Protože taková smaženice, to jediné, co vlastně z hub umím vytvořit, to je něco mňam, mňam, mlask. Byť jsem, jak již leckdo z mých jiných článků pochopil, kuchařským nedoukem, který vždy zvolí tu nejjednodušší cestu, jak se k něčemu poživatelnému propracovat.
A tak je tomu i v případě houbové smaženice. Té, již jsem zvládl já a tudíž už ji musí zvládnout každý.
Předně je třeba zajít do lesa, protože aspoň tady na jihu jinde než v něm najdete houby a ne houby. Tam nasbíráte houby, v mém případě to jsou suchohřiby babky, protože po liškách už se dávno slehla zem a jiné dary lesa nerozeznám, a ty donesete domů. Nakrájíte je, a poté, co zjistíte, že jsou téměř všechny červivé, přimhouříte oko se slovy „maso jako maso“ a jdete hledat hrnec.
Do hrnce nalijete olej (je lépe, když to není ten není motorový) a na vařiči ho rozpálíte, což se pozná tak, že když do něj kousíček houby vhodíte, zasyčí to. Případně to můžete zjistit i tím, že do něj vložíte prst, to pak ovšem kromě tichého zasyčení prořízne okolní ticho i hlasité zakvílení z vašich plných plic.
Na rozpálený olej vysypete nakrájené houby a mícháte jako o závod, protože ať mastíte sebevíc, vždy se mastnota v okamžení vcucne do krmě a začne se to připékat. Což ale v mém případě nevadí, protože u nás se říkalo, že připálené jídlo je dobré na krásu a já bych tudíž s mou vizáží neměl jíst nic jiného než zuhelnatělou stravu.
Mícháte, mícháte a mícháte, dokud to není mírně doslizka a měkké. Tedy zbaštitelné. Bohužel však tento okamžik nastává až ve chvíli, kdy se zprvu obří porce smrskla na už jen něco málo po dně.
Protože pak nemáte jako já ani obvyklé vajíčko, jež by šedesátikilometrovou jízdu dvěma autobusy a půlhodinovou procházku v batohu nepřežilo, už jen to, co v hrnci zbylo, osolíte a jíte.
A je to dobré. Vážně, nelžu! A je to i jedlé, protože jinak bych už mezi vámi dlouhá léta nebyl.
