Před časem jsem cestovala vlakem, a protože jsem chtěla být jednou za čas „za hezkou“, oblékla jsem si docela slušivou košili a krk si ozdobila řetízkem s perličkou po mamince. Mám ho moc ráda, vzpomínky s ním spojené mě vrací dlouhou cestou zpět do dětství.
Seděla jsem sama v kupé a asi po půl hodině přistoupil starší pán. Po celou dobu naší společné cesty nepromluvil, jen občas se na mě podíval a usmál. Vystupovali jsme na stejné zastávce. Na chodbičce mě zastavil: „Mladá paní, já se na Vás už dlouho dívám. Chtěl bych říct, nenoste tu perličku. Ne nadarmo se říká – Perličky nosí slzičky. Vyzkoušel jsem si to. Dcera dostala k maturitě takový prstýnek. Večer se domů už nevrátila. Otrávila se léky a my s maminkou ani nevěděli proč. Je to spousta let, přesto každý den vzpomenu.“
Jsou v životě chvíle, kdy byste si přáli člověku pomoci, přesto pro něho nemůžete udělat vůbec nic. Snad ho jen pohladit po rameni a poděkovat. Když jsem přišla domů, byla už tma, děti a manžel spali. Z knihovny jsem vytáhla knížku o špercích, četla o tajemství perel i jejich moderní umělé produkci.
Odedávna byly spolu s drahokamy a drahými kovy perličky symbolem bohatství a moci. Na rozdíl od kamenů či zlata se však v přírodě nacházejí v podobě, která nevyžaduje žádnou další úpravu. Pro hrstku perel bylo nutno vylovit a otevřít tisíce perlorodek. Na jeden takový náhrdelník se perly sbíraly i po několik let. Tato situace trvala vlastně po celá tisíciletí. Po dlouhá staletí se nejrůznější pěstitelé snažili dosáhnout většího množství a vyšší kvality.
Skutečné perly navíc většinou nebývají pravidelné. Jedná se o produkt obrany mlže, který tak zneškodňuje cizí tělísko. Zakladateli obchodu s umělými perlami jsou v Japonsku. A čím se vlastně liší umělá perla od přírodní? Přírodní je perlou takzvaně skrz naskrz. Umělá je jen velmi tenká vrstva, která pokrývá lasturové jádro, tedy jakýsi korálek. Chceme-li, aby se vytvořila dostatečně silná vrstvička, musíme počkat alespoň tři roky. Pěstitelé, kteří nečekají tak dlouho a svůj produkt prodávají už za několik měsíců vlastně své zákazníky okrádají, jejich perly mají velmi malou trvanlivost, navíc při zpracování rády praskají.
Jsou to vlastně drahokamy, řadíme je mezi ně. Jsou z nich nejměkčí a otírají se i pouhým dotykem s pokožkou, nebo látkou. Mohou být stříbřité, růžové, žluté, zelené, smetanové, modré i černé. Barevnost však zůstává přes mnohaleté zkušenosti s pěstováním obestřena tajemstvím.
Snažím se nebýt pověrčivá. Po téhle příhodě jsem ale zavřela svou perličku do šperkovnice a chodím se na ni jenom dívat
