Když se dva vezmou, mají si být věrní nebo by takovými aspoň měli být. Ovšem nikde už se neupravuje otázka nějakého toho malého tajemství, a dá se předpokládat, že snad každý z manželů, co jich na světě je, nějaké to tajemstvíčko má. Třebas jenom úplně maličké a zcela nevinné, ale má.
A tak tomu bylo i v případě pana Radany. Své choti byl po celá dlouhá léta manželství věrným a oddaným druhem, ale přece jen tu bylo i něco, o čem jeho drahá polovička neměla ani tušení.
To něco se ukrývalo v kůlně za domem. Tam, kam měla jeho drahá polovička jaksi ze zvyku zapovězen vstup. Totiž nikdy jí ho nezakázal, jen prostě platilo takové nepsané pravidlo a ona jeho tabu ctila.
Nešlo o nic špatného, natož zavrženíhodného, čemu se tam pan Radana oddával. Spíše naopak. Protože on se tam oddával mimo trochy toho kutilství zálibě spíše bohulibé. Vlastně, když se to tak vezme, dosti bohulibé.
Pan Radana prostě sbíral pivní láhve. Sbíral je ale nikoliv tím stylem, že by nasával jako duha a nevracel prázdné obaly. On sbíral vzácnější a nejednou i přímo vzácné kousky. Láhve, jež již měly nějakou sběratelskou hodnotu a tato s každým rokem vzrůstala.
A v kůlně si tak vytvořil za léta svého žití docela obstojnou sbírku. Takový penzijní fond, dalo by se říci. Nebo takový určitý poklad, kdyby se snad něco stalo. Aby rodina nezůstala bez prostředků. Protože on by sice žádnou ze zdejších lahví neprodal, a směňoval-li už nějakou za jinou, nejednou to tu tajně oplakal. Ale jednou tu nebude a pak ať jeho potomci rozhodnou, zda je jim milejší unikátní kolekce skleněných skvostů nebo hromada peněz.
Pan Radana si tak ve své kůlně nashromáždil poklad. Možná i nějaký ten milion by jeho sbírka při aukci hodila. A byl na svou sbírku jak se patří hrdý, byť jenom tak potají. Protože nechtěl, aby se o tom vědělo. Bylo to jeho malé tajemství, jež mělo vyplout na povrch až po jeho skonu. Aby se na něj v dobrém vzpomínalo. Protože jiní sousedi utratili své kapesné, dávané jim z jejich platů od jejich drahých poloviček, za leccos více či méně hloupého a zbytečného, kdežto jak s tímto jen dokázal naložit on!
A pak jednou přišel domů. Měl právě svátek, narozeniny či co a tak se mu dostalo vlídného přijetí, vřelého objetí a hodnotného daru. Dostal od rodiny auto. Protože už ve svých letech přece jen nemohl tolik na nohy. A nejen to – vždyť bude-li mít auto, doveze jistě i nákup, sveze rodinu leckdy leckam, nejedno vyřizování se zvládne rychleji… prostě byl to takový dar pro něho, ale vlastně i pro dárce – ostatní rodinné příslušníky.
Naoko se zazlobil. Takové vydání kvůli němu… Že si dělají škodu… A vlastně kam to auto chtějí dát? Nechat ho stát na ulici rovná se riskovat jeho ukradení nebo aspoň očesání chuligány.
Ovšem starat se nemusel. Protože jeho drahá polovička už se postarala i o tuto záležitost. „Dáme to auto do kůlny. Už jsme ji uklidili. Nábytek a nářadí jsme přesunuli ke stěnám, ty prázdné láhve jsme nechali odvézt do sběrny a ještě za ně dostali nějakou tu korunu,…“
Zanedlouho odjížděla od domu sanitka s intubovaným panem Ra
