V hodinách přírodopisu nás učili, že nervy jsou velmi tenká vlákna, která po našem těle přenášejí informace o tom, co právě vidíme, cítíme a slyšíme. Jsou nám dobrými rádci v tom, co a jak máme dělat.
Dovedou udělit povely rukám, nohám i vnitřním orgánům, aby pracovaly tak, jak se sluší a patří. Mohlo by se zdát, že jsme tedy všichni vybaveni nervy stejnými, naše přenosová vlákna pracují na stejném principu a my jsme si podobni jako vejce vejci.
Jenže, chyba lávky, vážení. Každý erudovaný lékař by vám s jistotou potvrdil, že nervy se dělí na skupiny a ty mají ještě svoje podskupiny. Tak například lidé, kteří mají nervy v kýblu se mohou rozhodnout, jestli jejich stav je natolik závažný, že jsou už dočista na cucky, nadranc, pocuchané, potrhané nebo se jedná o stav s průběhem méně závažným, kdy je stav kardiochirurgem označen za nervstvo slabé.
Čím to, že někdo dokáže zvládat i nelehké situace jak se říká levou zadní a někdo při prvním problému sahá po krabičce s uklidňujícími léky dřív, než vyskočí jako čertík z krabičky? Proč je někdo vztekloun vzteklá a jiný zase kliďas? Co rozhoduje o tom, jestli se v pár desítkách let, po které je vám tento svět domovem, stanete kliďasem nebo pruďasem?
Ať to beru z různých konců, výsledek je v nedohlednu. Začínám možná být trochu na nervy. Přála bych proto nám všem tu lepší cestu, kdy jsme obdařeni variantou A+ a to nervy jako špagáty. Pardon, správně česky provazy. Špagát je totiž původem slovo německé a my si docela dobře vystačíme s nervy jako provazy.
Taky je můžeme mít ze železa. To zní moc hezky! Nebo by se vám líbilo mít svoje tenoučké přenosové vlákýnka z ocele? Nebo jen tak docela lidsky silné?
Vyberte si prosím, variant máte nepočítaně. V každém případě ale počítejte s tím, že je s nimi potřeba zacházet jako s malovaným vajíčkem, protože nervy máme bohužel jen jedny.
