„Tak upřímnou soustrast, Leni. A Maxíka ti odpoledne pohlídám, klidně ho přiveď hned, jak budeš potřebovat.“ Řeknu tiše do telefonu a trochu mě zabolí u srdce. Kamarádka Lenka mě poprosila, abych se postarala o kluka, než si zařídí vše potřebné a hlavně se dohodnou, jak to poví Maxíkovi.
Vařím konvici šípkového čaje, který má dnes chuť po hořkých mandlích a přemýšlím. Právě přišel o svou milovanou babičku. Zemřela v tichosti ve spánku, tak si to vždycky přála. Se smíchem, říkávala. Vím, ale co je vlastně rozumné říct pětiletému kloučkovi o smrti babičky?
Variant by se nabízelo hned několik. Kde je ale pomyslná hranice toho, co naše děti unesou, toho, co jsou ochotny slyšet? Jako rodiče máme přirozenou touhu je chránit. Bude lepší uchýlit se k milosrdné lži a nechat babičku „odjet někam daleko“, třeba na výlet? Máme říci pravdu? Bát se vlastních emocí?
I my jsme bohužel byli před tuto otázku s manželem před pár lety postaveni. Kluci byli malí, přesto vycítili, že s babičkou není něco v pořádku. Chodili se k její posteli pomazlit a já si uvědomovala, jak dávají pozor, aby ji jejich dotyky nebolely. Zvlášť prostřední syn byl na babičku velmi fixovaný. Držel jí u pusy banán a jásal z každého kousíčku, který snědla jen kvůli němu. Jednoho dne se i on setkal s její smrtí. Zhubnul dvě kila, první noc se počural, potřeboval obrovské množství pozornosti. V den, kdy přišel pohřeb se do toho vložil manžel a já mu byla moc vděčná. Syna vzal do květinářství, kde mohl vybrat ten nejúžasnější věnec a svíčky, položil je babi na rakev.
Z obřadu se jelo do hračkářství, kde si koupil model plastového letadýlka, které si dlouho přál. Celé odpoledne stavěli. Nejdřív potichu, potom si začali povídat a k večeru už spolu blbli na koberci. Tím skončil jeho proces truchlení a začal proces vzpomínání. Dokázal třeba hodinu povídat o zážitcích spojených s babičkou, kolikrát hodně přibarvených. O tom, jak jeli vlakem a přejeli stanici, jak omylem vypustili pětatřicet králíků, jak se ztratili v lese.
Teď bude ve stejné situaci i malý Max. Dívám se na jeho bílé ručky. Sedí na podlaze v kuchyni a maluje na čtvrtku papíru. To děcko má kouzelný úsměv a k tomu nádherné dlouhé řasy. Kleknu si k němu a opatrně se ptám: „Pro koho bude ten zelený traktor?“ „Plo tebe!“ zní odpověď a vycení svoje bílé zoubky. Mám moc ráda dobré konce. Lituji vždycky, když ho některý z mých příběhů nemůže mít. Setkání se smrtí je vždycky těžké. A neříkám jen jako frázi, že v našich dětech budeme žít dál. Pokud si to ovšem zasloužíme.
