Hoch přišel na poštu a u přepážky vyjevil své přání. Vlastně docela obyčejné přání. Chtěl po poštovní úřednici nějaké známky. Lhostejno za jakou cenu, jenom aby byly krásné.
Zaměstnankyni jeho přání sice poněkud překvapilo, protože většina zákazníků podobu známek zcela ignorovala a všichni bez výjimky měli zájem pouze o to, aby byla potřebné ceny, jenže když to kluk chce,…
Ukázala mu několik známek různé ceny, aby si vybral. Klučina si je prohlédl, ovšem nezdálo se, že by byl zrovna u vytržení. Protože známky to byly podle jeho vyjádření sice docela hezké, jenže on by chtěl přece jenom raději nějaké ještě hezčí.
I zalovila úřednice ve složkách a nabídla mu několik dalších kousků z jiných sérií. Vlastně mu ukázala všechny, jež byly k mání. I ty s krajinkami, i ty se sportovními motivy, i ty připomínající významné události, ba i tu se současným a jednu zapomenutou s předchozím prezidentem.
Ale klukovi žádná nepřipadala tak krásnou, jak zamýšlel. I nezbylo tedy než odkázat jej na obchod s filatelistickými potřebami. Tam budou mít určitě i hezčí známky, jenže… Jenže tam kluk bude muset dlouho hledat. Protože tam bude v nabídce i spousta známek již neplatných, orazítkovaných a cizokrajných.
Což ale klukovi nevadilo. Protože on vůbec nechtěl posílat nějaký dopis.
On měl s těmito známkami docela jiné úmysly.
Chtěl totiž jet v létě na tábor. A tatínek mu říkal, že ho tam pošle jedině tehdy, přinese-li v den rozdávání vysvědčení hezké známky.
