Každý den se kolem druhé hodiny vrací můj pubertální syn ze školy. Každý den marně přemýšlím, jak se opatrně pozeptat na průběh dopoledne, abych aspoň v malých náznacích měla představu co je nového.
Právě tato otázka se musí všelijak šalamounsky zaobalit, protože po slovech „Co nového?“ se nedozvíte vůbec nic nebo v lepším případě zní odpověď „normál“. Co znamená normál se mi doposud ani po osmi letech jeho školní docházky zjistit nepovedlo. Je to dobře nebo špatně, že je to normál? Mám se děsit třídních schůzek a třást se, když zazvoní neznámé číslo v telefonu? Nebo si mám představit „normál“ jako dobré výsledky našeho školáka?
Období mívá různá. Někdy i bez učení a s minimální námahou proplouvá školním pololetím se samými jedničkami, aby mi to vzápětí zpestřil dvěma čtyřkami z dějepisu a zeměpisu. Paní učitelka třídní mě ubezpečila, že se to v jejich věku stává, ať nepropadám panice. Když jsem opouštěla kabinet, pohodila hlavou, mile se na mě usmála a dodala, že syn má ale velmi dobré srdce. To mě jistě potěšilo, dobré srdce se mu v životě bude určitě hodit, ale že je to s prominutím trouba, který si zbytečně dělá problémy jsme věděly obě dvě. Pokud je pěkné slunné počasí, z trouby voní pizza nebo nějaká jiná vysoce ceněná dobrota, daří se hra na počítači, mám skoro tříčtvrteční pravděpodobnost, že na moji otázku: „co je nového?“ odpoví. Potom se ale snaží rychle zmizet někam za dveře, protože se ve mě ozve jakýsi maminkovský pud, který pobízí k další otázce. „Proč?“ Proč se tohle stalo a kdo za to může? Ty v tom náhodou namočený nejsi? Fakt? To se divím! Otázek přibývá a na synkovi vidím, že trpí. Ví, že přijde další a s ní nezbytné „Kde?“ Kde se to stalo? Proč zrovna za tímhle rohem a ne za jiným? Výslech se blíží do cíle, zbývá už jen otázka „Jak?“ S očima nápadně zvednutýma k nebi se snaží vysvětlit nevysvětlitelné, protože všichni mladíci v jeho věku konají skutky kolikrát hodné obdivu.
Nepochopím, jak během výuky přemístili plně naloženou skříň ze třetího patra do prvního. Čím jsem starší a synové dorůstají, tím víc lituji učitele, kteří se ve třídách našich dětí zabývají vyšetřováním hloupostí typu: „Kdo vysypal všechny křídy na parkoviště? Proč máte na hlavách všichni čepice? Kdo vysadil na WC dveře z pantů?“ a na opakování jim potom zbývá žalostně málo času. Na talíř tedy naložím několik kousků voňavé sýrové pizzy, tu má kluk nejradši a položím mu ji na pracovní stůl. Dnes si zaslouží. Vezme si do ruky největší kus a hladově se zakousne. Musí se posilnit, ví, že za hodinu přijde z práce táta a vyptávání začne nanovo
