Kristýnce jsou už dva roky a tři měsíce. Je to zdravá a hodná holčička. Umí spousty básniček, učíme se barvy, skládá sama puzzle i kostičky. Hezky sama papá, chce se sama oblékat, jen jeden špatný zlozvyk se né a né odnaučit. Je to dudlík.
Ke každému spaní ho nutně potřebuje. Vyzkoušela jsem už spoustu způsobů jak dudlík odnaučit a ona pak nedokázala spát a hlavně usínat bez něj. Začínají se lehce křivit přední zoubky a proto jsem se rozhodla, že to dcerku musím odnaučit, aby neměla problémy se zoubky. Kristýnka ale stále nechtěla bez dudlíku spát a bránila si ho všemi možnými způsoby, jen aby se ho nemusela vzdát.
Jednou večer jsem si sedla k její postýlce a vyprávěla jsem jí o tom, že dudlík mají jen malá miminka. Ukazovala jsem jí obrázky z časopisů, kde jsou miminka s dudlíky a větší holčičky jako je ona a že jsou bez dudlíků. Řekla jsem jí, že dáme medvídkovi (kterého má v postýlce), malou taštičku, do které dudlíka uložíme. A medvídek jí ho bude hlídat a když by ho v noci nutně potřebovala, že by si ho mohla zpočátku od medvídka půjčit.
Nestačila jsem se divit, když s nadšením souhlasila a hned přichystala medvídka a běžela pro malou taštičku, kterou jsme potom daly medvídkovi přes rameno. Potom jsem ještě na chvíli odešla do kuchyně pro hrneček s pitím. Když jsem se vrátila zpátky k postýlce, začala jsem dudlík hledat. Nemohla jsem ho najít. Než jsem odešla, byl určitě v postýlce, ale pak tam nebyl. Prohledala jsem celou postýlku, sundala jsem i povlečení, jestli náhodou nezapadl dovnitř, ale nic. Nebyl v postýlce, ani zapadlý za postýlkou, ani ve vedlejší místnosti. Kristýnka dokonce hledala se mnou. Nakonec jsem hledání byla rozhodnutá vzdát. Pak mě ale napadlo, jak to, že najednou dcerce nevadí, že dudlík nemůžeme najít? Byla jsem sice ráda, že konečně půjdeme spát bez dudlíku, ale nešlo mi z hlavy kam se asi tak mohl ztratit. Pomyslela jsem si, co když si ho dcerka někam schovala? Ale hned jsem tuto myšlenku pustila z hlavy, protože jsem odešla do kuchyně jen asi na dvacet vteřin a za tu chvilku se přeci v té malé dětské hlavičce nemůže zrodit takový nápad dudlíka někam ukrýt a ještě to tak rychle stihnout. A jestli ho opravdu schovala, tak kam? Všechno jsem přeci prohledala.
Rozhodla jsem se pro malou lest. Přečetla jsem Kristýnce pohádku, dala jsem jí dobrou noc, zhasla jsem světlo a jako vždy jsem odešla do vedlejšího pokoje. Tajně jsem stála za přivřenými dveřmi a pozorovala, co bude dcerka dělat. Najednou si v postýlce sedla, sáhla do rukávu od pyžámka a šup dudlík byl na světě. Šla jsem k ní a ona se začala šíleně smát, musela jsem smát také. Nakonec to dopadlo tak, že s dudlíkem spala ještě asi týden. Po týdnu sama přišla, že dudlík je fuj a že ho dá medvídkovi. Teď už spí jako velká holka bez něj.
Často si večer místo pohádky z knížky vyprávíme o velkém pátrání po ztraceném dudlíku. Vždycky se u toho dost nasmějeme. Kristýnka je prostě moc šikovná holčička a já ji mám z celého srdce ráda.
