Jak často jsem jen já, vlastník hlavy připomínající spíše koleno, záviděl svým známým, nejednou to osobám připomínajícím ve vlasové části kebule spíše neandrtálce než civilizované spoluobčany! Kolikrát jsem těmto záviděl, kterak jim vítr čechrá bujnou kštici, kterak tito vyzývavě pohazují ke straně svojí ofinou nebo za do obličeje padajícími kadeřemi ukrývají svůj kalný opilecký zrak! Jak jsem těmto chlupáčům záviděl, maje sám účes ve stylu Ferda mravenec, tedy bezmála pouhopouhá dvě tykadla!

Co jen jsem se natrápil, než jsem se vzepřel osudu! Protože jsem nakonec dospěl k domněnce, že si musím pomoci a bude mi pomoženo, respektive že nebudu vlasatcem, pokud si budu (byť jen pomyslně) rvát vlasy z hlavy.
A tak jsem zahájil protiofenzívu.

Na hlavu jsem si během doby napatlal kdeco.

Třeba hnůj, po němž mi na zahrádce rostlo vše jako o závod. Jen zmíněné vlasy byly výjimkou. Protože po aplikaci hnoje sice vlasy vstávaly, ovšem pouze na hlavách osob v mém blízkém okolí, a to zásadně jen hrůzou. Rovněž jsem si hlavu několikrát denně zaléval a vystavoval ji slunci v bláhové naději, že se mi na ní co nevidět zazelená svěží pažit. Nezazelenal – jen jsem vlivem slunečních paprsků zhnědnul a oloupal se.

Zkusil jsem aplikovat různé bylinné lektvary. Vylouhoval jsem snad vše, co bylo v lékárně a drogérii k mání, přikládat si tyto čaje ve formě obkladů nebo se do nich nořil, div jsem se neutopil. A zase nic. Nebylo ničeho, co by mi v těchto odvarech mohlo zplihnout.

Pak jsem se v zahrádkářském časopise dočetl, že má-li cosi vzejít, musí to nejdříve správně přezimovat. Jak jen jsem na to mohl zapomenout! Přece už jsem dávno znal moudro, že únor bílý pole sílí! A tak jsem si na hlavu počal soustavně aplikovat sníh. Ovšem místo kštice jsem se dočkal jen pořádného zánětu dutin.

Počal jsem používat nejeden zázračný preparát, jenž mi byl vnucen reklamou. Voněl jsem všelijak, nejednou jsem se i osypal, ale ze žádných pupínků se vlasy nevyvinuly. Jediné, co v průběhu doby zdárně rostlo, byly mé výdaje za „zázračné“ preparáty.

Pomalu jsem počal rezignovat. Už nikdy nebudu jako ostatní, navěky budu ten „nahoře bez“. Protože paruka není to pravé a jsa nevojákem nemám rád střelbu a děsí mě tedy i nastřelování vlasů umělých. Rezignoval jsem.

Ale stal se zázrak. Dnes mám vlasy jako všichni kolem mě. Mám vlasy jako soused, jemuž se od nepaměti pro tyto přezdívalo Tarzan. A stačilo tak málo!
Stačilo k nám přistěhovat jednu nepřizpůsobivou rodinu řádně promořenou tvory zvanými vši.

Všichni sousedi dnes mají hlavu jako já. Tedy jako melounek, totálně vyholenou. Nikdo už nemá důvod se mi pošklebovat, protože každý háže svým „kolenem“ prasátka, kamkoliv vejde.

Zmizel můj komplex marně mírněný rčením, že člověk vždy byl tím méně ochlupený, čím byl vyvinutější.