Kapitola třináctá : Síla skutečného přátelství
Už týden byla Květinka se svou rodinou na zahrádce u chaloupky, kde bydlel pes Bárny. A Myšáčkovi se po ní neskutečně stýskalo. Najednou si uvědomil, že zatímco hledali pro něj přítele a pro Květinku rodinu, se stalo něco neuvěřitelného. Něco, co by jej zpočátku rozhodně nenapadlo. Vyrostlo mezi nimi opravdové přátelství. Takové, které jen málokdo najde. Ale protože Myšáček věděl, že je Květinka šťastná se svou rodinou, žil dál svůj obyčejný život a moc Květince štěstí přál.
Skutečné přátelství totiž není jenom o společně stráveném času. Ale opravdový přítel pochopí, když je nutné, aby se jejich cesty rozdělily. Ne vždycky je to lehké, ale Myšáček byl připravený, že to zvládne. I když byl moc smutný a po Květince se mu stýskalo, jako nikdy v životě. Znovu začal chodit na procházky sám a poznával nové věci. Často se přistihnul, že si představuje, jaké by to bylo, kdyby na daném místě byla Květinka s ním. Co by tomu asi říkala… Věděl, že by se jí nové objevy také líbily. Když bylo špatné počasí, neměl si s kým povídat. Než poznal Květinku, kolikrát pršelo a on si zábavu vždycky našel. Najednou to bylo jiné, prázdné. Tak pomáhal mamince s šitím a dokonce uklidil celý domeček úplně sám. Maminka měla sice radost, ale byla i smutná, protože poznala, že se Myšáček trápí.
Myšáček však nevěděl, že není sám, komu je tolik smutno. Květince také nebylo příliš do smíchu. Byla sice se svou rodinou, kterou tolik hledala… Ale od jejich odloučení uběhlo již mnoho času. Byla malým semínkem, když je viděla naposledy a nikoho z nich vlastně vůbec neznala. Byly to pro ni úplně cizí květiny. Prvotní radost ji přešla a musela pořád myslet na Myšáčka. Na to, jak ji nosil a stále se o ni staral. Jak ji pomáhal ze všech sil. A kolik toho s ním prožila! Její bratříčci a sestřičky se jí plně věnovali, to ano. Ale cítila, že to nestačí k tomu, aby byla skutečně šťastná.
A tak se jednoho dne stalo, že se ve vesnici objevil pes Bárny a tentokrát to nebylo kvůli pudlici Vlnce. Pospíchal za Myšáčkem, aby mu oznámil důležitou zprávu. Jak moc byl Myšáček rád, když viděl oříška před domečkem! Na nic nečekal, skočil psovi na záda a nechal se odnést až k hustému lesu, kde byla chaloupka a u ní zahrádka s Květinkou. Tentokrát se už ničeho nebál. Jako v pohádkách jezdívají princové na koních pro princezny, tak v našem příběhu si přijel Myšáček pro Květinku na pejskovi.
„Myšáčkůůůů,“ volala radostně Květinka, když Myšáčka spatřila.
„Kvěěětinkóóó,“ zvolal Myšáček, seskočil z Bárnyho a běžel ke Květince, aby ji mohl obejmout. Ostatní květiny se radostně usmívaly a kdyby měly ruce, nadšeně by tleskaly. Takhle jen plácaly lístky o sebe a některé plakaly dojetím.
„Už tě nikdy neopustím,“ slíbil Myšáček a přesadil Květinku zpátky do květináče. Místo kelímku od jogurtu pro ni měl připravený skutečný, nádherný květináč, který zářil veselými barvami. Přesně tak vesele se totiž Myšáček cítil a věděl, že dokud s ním bude jeho Květinka, tak se bude stále radovat ze života.
I Myšáčkova maminka měla velikou radost, když viděla, jak si Myšáček nese Květinku zpátky domů. Již nic nenamítala, protože věděla, že ač je Myšáček snad jedinou myší, která má doma květinu, tak péči o ni zvládá dokonale.
Od té doby bylo v myším světě stále veselo. Jak jinak také mohlo být, když Myšáček konečně našel svého vytouženého přítele?
Líbila se vám pohádka o myšáčkovi? Přečtěte si další o myšičkách na webu pro maminky Mámouzlehka.cz.
