Jen málokdo z našinců asi nezná lidovou moudrost, jež praví, že „řemeslo má zlaté dno“. Jenže jakkoliv toto rčení známe, už po řadu let jím často, přečasto pohrdáme.
Prostě již po řadu let prahneme po nějakém tom teplém místečku v kanceláři, kde se člověk nepředře, kde je v suchu, udělá si v pohodlíčku své a když je padla, jde se domů. Chceme takové teplé místečko pro sebe i pro své potomky. A řemeslo? Blázníte? To ani náhodou…
A tak u nás řemesla pozbývají dobrého zvuku. Nezaslouženě, ale je tomu bohužel tak. Omladina míří na gymnázia, na obchodní školy, studuje administrativu, marketing, humanitní obory, prostě všechno, co by mělo vést k atraktivním profesím, v nichž je člověk „nahoře“. Kde člověk velí nebo si aspoň nemusí špinit ručičky a vydělá si své jisté.
Totiž… stále méně vydělá. Protože má sice třeba lukrativní vzdělání, jenže úřadovny nejsou, jak se říká, nafukovací. A peníze nerostou na stromech. Už za minula přece Ivo Jahelka zpíval mimo jiné i to, že „na šest lidí toho druhu jeden dělník u soustruhu, ten je sotva uživí, což se dneska už i ví“. A tak nám „vzdělanci“ končí bezprizorně na Úřadech práce, zatímco řemeslníka aby člověk nejednou uprostřed dne s baterkou hledal, jak se rovněž říká.
A tak zatímco někteří z našinců po škole nenalézají uplatnění, na práci rukama hledáme zoufale v zemích s nižší životní úrovní. Jejichž gastarbeiteři u nás snad vypomohou. Protože vyučených našinců se nám nedostává. Protože o vyučení se není zájem. Protože na řemesle se vesměs nedá zbohatnout.
A nejen to. Dobří řemeslníci nejednou trpí druhotnou platební neschopností, jejich pověst kazívají různí „příštipkáři“, kteří se za řemeslníky spíše jenom vydávají,…
Já osobně však vidím problém jinde než v řemeslech samých. A sice ve školách a lidech. Protože mnozí z našinců mají hlavu v oblacích a své děti hlásí „v jejich zájmu“ na prestižní či takzvaně prestižní školy, které se u nás přemnožily více než houby po dešti a díky slabým populačním ročníkům tak berou i to „neprestižní“ z žactva, aby se vůbec uživily. Co na tom, že se jejich absolventi po škole neuživí? A kdo za tohoto stavu věcí dostane „černého Petra“ a jde se vyučit, že? Kdo klesne až na takové z pohledu dnešní společnosti úplně dno, byť podle lidové moudrosti zlaté?
To je nám však dosud jedno. Dosud. Dokud nám díky stávajícím řemeslníkům ještě drží střechy nad hlavami, dokud se nám nebortí zdi domů, dokud nám teče voda z kohoutků a hřejí radiátory, jezdí auta, syčí plyn ze sporáků, nepadají okapy na hlavu,…
Jak dlouho ještě?