Manžel se vrátil domů neplánovaně dříve, než byl očekáván. A tak očekáván nebyl. Naopak byl zjevně neočekáván.
A tudíž se dočkal nemilého překvapení, kvůli němuž byl nejprve notně udiven, posléze běsnil a nakonec se bezmála zhroutil v slzách zoufalství.
Manželka na jeho příchod a jednání reagovala až v poslední fázi. Protože v té první byla udivenou též, ve druhé věděla, že teď s ním nemá smysl mluvit a až v okamžicích jeho lítosti to smysl mělo. A zatímco vzlykal, ona nasadila notně vyčítavý tón.
„Kdy jsi objednal uhlí, co? Na poslední chvíli jako vždycky. A jak víš, už nám ho nestihli přivézt a přijedou s ním až někdy zjara. A ve sklepě už nezbyla ani putýnka. A elektřinu jsi taky nezaplatil, i když jsi to slíbil, a tak nám ji odstřihli. Plynový kotel jsi sice koupit, to ano, ale snad v pomatení smyslů, protože jak už teď dobře víš, v našem domě nemáme plyn vůbec zavedený.
Stejně jako ústřední topení. No a co jsem tedy asi podle tebe měla dělat, když venku mrzne až praští? To jsem tu měla zmrznout? Ne, to snad uznáš sám. A tak jsem na sebe i doma navlékla všechno, co jsem našla v šatníku, ale ani to nepomohlo. I toho oblečení bylo málo. Protože kdys mi dal naposled na nové šaty, co?
Vzpomeň si! Od svatby ani jednou. No a tak, abych nezmrzla, jsem zalezla hned po setmění pod peřinu. Ale i ta byla moc tenká a nezahřála. Tak jsem přes sebe hodila ještě peřinu druhou, ale i to bylo málo. A tak jsem na sebe rychle vzala ještě všechno, co bylo po ruce. A protože byla tma, prostě jsem se překoukla. A proto na mně byly nejen naše peřiny, ale i náš soused.“