Což je však negativně ovlivňováno jejím původem. Vždyť ať tato udělá cokoliv, může si být jista, že její snažení bude zhaceno buď jejím výše zmíněným otcem, nebo daleko spíše jejím bratrem, který navštěvuje tutéž školu, stýká se s týmiž dětmi, ovšem co se chování týká, stojí na opačném břehu a jeho život je provázen nepřetržitou řadou ostud, průšvihů a malérů, ať už osobně nezaviněných či daleko spíše právě jím vyvolaných. Kdo by se přátelil s inteligentní dívkou, do jejíhož života co chvíli zasáhne notně negativně její sourozenec, věčný to znuděný či naopak hyperaktivní poškolák a vynálezce lotrovin, za něž sklízí jednu nepříjemnost za druhou?

Obě děti dojíždějí den co den do místní školy. Ta je však v podstatě spíše než vzdělávacím institutem odkladištěm problémových dětí. Setkávají se tu řídce se vyskytující jedinci talentovaní a způsobní s daleko početnějšími darebáky, dětmi (dosti eufemisticky řečeno) mentálně zaostávajícími a frustrovanými chudáky či sígry z rozvrácených a nefunkčních rodin, a nutno s politováním konstatovat, že asociální část žactva tu má notně navrch. Zjevným důkazem čehož budiž zejména šikana ostatních žáků ze strany především tří zjevně starších a vyspělejších jedinců z rodin zcela nefunkčních, jejichž obětí se může stát prakticky kdokoliv ze strany žáků mladších a slabších, zejména pak jedinci se psychologům známými předpoklady k tomuto, jakými jsou brýle, obezita, zahraniční původ nebo „šprtství“.

Škola proti těmto negativním jevům nepodniká prakticky nic účinného. Jak by také mohla? U ředitele tohoto vzdělávacího ústavu lze snad jistou snahu o nápravu neuspokojivého stavu pozorovat, ovšem těžko chtít zázraky po jednotlivci v takovémto prostředí. Co zmůže, nemá-li k dispozici žádné skutečně účinné páky proti vyvrhelům a žádný respekt ani mezi svými podřízenými a jeho důstojnost je nabourávána i jeho absolutní závislostí na rozmarech s ním žijící panovačné matky a nutností lézt do pozadí školnímu inspektorovi? Ředitel se tak nejednou raději uzavírá ve své úřadovně ve snaze nestát se sám obětí šikany ze strany svých žáků. Marně.

Vyučující jsou pak nevýraznou masou, z níž vystupuje pouze jedna z učitelek, deprimovaná neuspokojivým stavem školství, zejména co se složení žactva a mizerného financování týká, a také dlouhodobě marně usilující o přízeň svého šéfa, kterého by tak ráda pojala za chotě, kdyby nebylo jeho matky.

A kapitolou samou pro sebe je pak zejména školník, zoufalý přistěhovalec, nucený vykonávat nejpodřadnější z podřadných prací a sloužící zároveň jako obětní beránek, na němž si své zvrácené choutky i pocity frustrace může vylít (a vylévá) prakticky kdokoliv.

Zatímco děti strádají v této hrozné škole, otec rodiny dojíždí do práce do zdejšího mamutího podniku. V jeho čele stojí despota, prolezlý zlem až do morku kostí, tyran, škodolibě realizující své stařecké rozmary na všech svých podřízených. Zrůda, uznávající toliko svůj prospěch, moc a mamon, jež je šťastná vlastně jen v okamžiku, kdy někdo jiný trpí jejími rozmary, a zároveň i tu a tam usilující o „neznámo proč“ nízkou veřejnou oblibu své osoby.

Jediným, kdo tohoto tyrana bezmezně miluje a kdo by pro jeho náklonnost učinil první i poslední, je jeho pobočník. Patolízal, ochotný přiběhnout na písknutí jako pejsek a nechat se až zbavovat své lidské důstojnosti jen pro tu šanci být nablízku svému „bohu“. Postavička to vyvolávající v očích nezúčastněných tu posměšek a tu vskutku upřímnou lítost nad tím, jak hluboko jen člověk může klesnout.