Moje maminka má na dně košíčku se šitím ukrytou háčkovanou panenku. Po celé dlouhé roky si její tělíčko odpočívá v ušmudlané plátěné taštičce od mně neznámého koření. Prát ji nemá smysl, vybledly by tím i vzpomínky a to by moje maminka asi nechtěla.

Tahle panenka nemá žádné jméno. Když jsem se jako malá ptávala proč, vždycky jsem dostala odpověď, že jméno pro panenku by bylo synonymem i pro slovo strach, hrůza děs. Vždycky jsem s napětím poslouchala příběh malé holčičky, mojí maminky, která se s rodiči ukrývala před nálety ve sklepě sousedova domu.

Na malém prostoru bylo v různých možných i nemožných polohách stěsnáno snad dvanáct lidí. Panenka zhotovená jen tak narychlo, měla utišit tehdy čtyřletou holčičku, aby v úkrytu neplakala. Byla nejmladší ze všech. Schovaná mezi lidmi vyčerpanými válkou, nemocemi a nedostatkem všeho.

Malá holčička zvládla třídenní nálety na jedničku, hůř nesla to, že na záchod se musí do rohu sklepa. To se jí prý ani trochu nelíbilo.

Červená panenka s copánky z nití putovala tehdy poprvé do vlastní kovové postýlky. Ne nadlouho.

Psal se rok 1945 a blížila se tolik očekávaná svoboda. Jenže svoboda si s sebou přinášela i kruté daně. Pokud byli ve městě přítomní němečtí vojáci, cítily se ženy ve svých domech paradoxně bezpečněji, než když přišli osvoboditelé. Němci se kolikrát nechtěli se ženskou bez rasy zahazovat, ale Rusové prý dokázali věci nepředstavitelné.

Když ke konci války banda strádajících, hladových a násilí přivyklých chlapů vtrhla do některého z domů, nevadila jim ani přítomnost více mužů z rodiny.

Dědeček se sousedem tedy nekompromisně znovu otevřeli vrátka do těsného sklepa. Putovaly tam obě jejich ženy, čtyřletá maminka a háčkovaná panenka. Rusové opravdu ten den do domu přišli. Byli prý velmi slušní, za výměnu babičky nabízeli kvalitní látky a model letadla. Děda se ještě dlouhou dobu smál, že měl s výměnou souhlasit, protože tak skvělý model už nikdy v životě neuvidí. Válka skončila, naše rodina se „scvrkla na půlku”. Přibyla k nám ale docela malá statečná panenka, která čtyřletému děvčátku pomáhala zvládnout těžké chvíle.

Za odměnu nikdy nedostala jméno. Její jméno by přinášelo strach.