Když jsme s přítelem spolu žili asi půl roku, rozhodli jsme se pořídit si domácího mazlíčka. Původně jsme plánovali pejska, ale nakonec jsme zvolili kočičku. Už jen kvůli venčení, kdybychom se třeba zdrželi v práci, je kočka přeci jen o něco praktičtější.
Shodli jsme se na kocourkovi britské rasy.Po týdnu jsme narazili na inzerát, kde paní nabízela kocourka, jehož maminka byla Britka a tatínek „obyčejný“ kocour. Slovo dalo slovo a my se jeli na kocourka podívat. Bylo to krásné malé klubíčko, které se nám okamžitě zalíbilo. A co víc, mohli jsme si ho ihned odvézt, neboť kocourek byl samostatný, matka ho už nechtěla kojit, a co bylo důležité, měl osvojené základní hygienické návyky.
Jaimmie, jak jsme kocourka pojmenovali, byl opravdu malinký. Prvních pár nocí, kdy spal mezi námi, jsme se každou chvíli budili, abychom ho nezalehli. Ale Jaimmie se pokaždé ozval, když se jeden z nás převaloval ze strany na stranu, takže žádné riziko nehrozilo. Prcek se postupně stal mazlíčkem celé rodiny, na návštěvu jsme nesměli přijet bez něj.
Když byly Jaimmiemu 2 měsíce, navštívili jsme veterináře, aby nám kocourka oočkoval. Když se nás ptal na pohlaví, trošku se zarazil a řekl, že si myslí, že je to kočička. Nicméně u takto malých koťat je to hůř rozpoznatelné, a porovnává se to se sourozenci. Bohužel Jaimmie byl jedináček, jak nám řekla původní majitelka. Nicméně jsme tomu nijak zvlášť nevěnovali pozornost, spíše jsme to považovali za legraci, že Jaimmie je holčička.
Pravda se ovšem ukázala. Při další kontrole doktor s jistou potvrdil, že se opravdu jedná o kočičku. Naštěstí Jaimmie je univerzální jméno, které se hodí pro obě pohlaví. Pak doktor říkal, ať si s tím nelámeme hlavu. Přes patnáct let ošetřoval psa jménem Dáša a nikomu to nevadilo.
Jméno jsme tedy ponechali, největší problém nám však dělalo říkají „jí“ nebo „ní“ apod. Pořád se nám to pletlo, ale časem jsme si zvykli. Sice už nemáme toho malého hodného kocourka, ale velkou zlobivou kočičku, přesto ji milujeme pořád stejně.