Tak už jsem to vzdal a zamířil k doktorovi. Protože to, co mne postihlo, bych nepřál nikomu z vás.
Alergie na jídlo. Něco neskutečného. Říká se, že u nás roste počet alergiků, ale že zrovna já jsem se ocitl v jejich řadách, to není fér.
Jeden z našinců je prý alergický na to, jeden na ono. Jsou na tomto světě i chudáčci, alergičtí na dvě věci, i chudáci alergičtí na věci tři, i nebožáci citliví na alergeny čtyři a dokonce i tací zoufalci, kteří trpí kvůli ještě četnějším elementům, jež nás obklopují a jež ty zdravé nechávají v klidu. Zatímco já jsem na tom ještě daleko hůř. Jsem zoufalec ze všech zoufalců nejzoufalejší.
Protože já, jak jsem měl tu smutnou čest zjistit, jsem alergický snad na všechy druhy potravin. Ach jo.
Poprvé jsem to zpozoroval někdy po pětatřicítce. Byly tuším právě Vánoce a já si užíval těchto přesně v duchu našich národních tradic. A najednou… co to vidím? Otok. Sice jen poměrně nevelký, ale i tak dostatečný na to, abych si ho uvědomil. Zřejmě byl na vině bramborový salát, vyloučit však nemohu ani kapří řízky.
I oželel jsem tyto a přešel od mé oblíbené štědrovečerní krmě na vánočku. Aspoň ta mi zůstane symbolem Vánoc… Jenže co to? Otok, jenž jsem měl v úmyslu přechodit, nejen že nemizel, ale ještě se zvětšil.
Propadaje nervozitě jsem tedy přesedlal na čokoládové figurky z vánočního stromečku. Až dosud mi čokoláda nikdy nevadila. Jenže snad bylo vše jinak, snad v těchto sezónních laskominách nebyla čokoláda, ale jen její napodobenina obsahující jakýsi alergen. Nevím, fakt ale je, že bylo ještě hůř.
Zbytek svátků jsem strávil v depresi o čaji. Problém sice počal mizet, jenže uznejte, jak mi asi bylo, navíc zrovna v tento čas!
Pak mi byly babičkou přivezeny domácí buchty. Pravé a nefalšované buchty, tu s povidly a tu s tvarohem. Všech pět prstů jsem olíznul. A bác. Problém se znovu vynořil.
Marně jsem hloubal nad tím, co v nich mohlo být špatného. Na nic jsem nepřišel, protože babička byla kuchtička ze staré školy a na její kuchyni si nikdy nestěžoval ani tatínek, ani dědeček, ani pradědeček, ani zbytek rodiny. Mne nevyjímaje.
Škrtnul jsem tedy z jídelníčku i buchty. Jenže co mi vlastně zůstalo? Chleba s máslem, chleba se škvarky, uzeniny. Z potravin původu neživočišného pak zákusky, brambory, luštěniny. Zkoušel jsem na sobě to či ono. A výsledek? S každou nově přijatou potravinou se problém jen zhoršoval.
Hovězí maso, vepřové, kachnička, kuřátko. Ryzí i v kombinaci s lecčím. Knedlíky, vajíčka, sýr. Pudink, šlehačka, perník, sušenky, leccos s müsli a jinými nesmysly,…
Čím více jsem toho na sobě testoval, tím více jsem propadal beznaději. Protože nic nepomohlo a ani nyní nepomáhá. Jedl jsem snad všechno, co obchody v okruhu mnoha kilometrů nabízejí, a je to den ode dne horší a horší.
Vždyť se, pane doktore, podívejte, jak mi po tom všem jídle natekl… pupek.