Jen, co do náruče sevřeme uzlíček s novorozeným miminkem, ještě, než se k němu stačíme přitulit, vchází tajně do naší hlavy malý červík. Je to červík Pochybnost a zbavit se ho nelze.
Pokud se vám dostalo cti být matkou nebo otcem, bude už ve vás hlodat napořád. Už při prvním nadechnutí malého tvorečka si budete pokládat otázku, zda je jeho chování normální. V prvních hodinách života si klademe otázky spojené se spinkáním, škytáním a kakáním, při pravidelných kontrolách u pediatra pokukujeme po ostatních dětičkách co by konkurenci.
Je to vlastně jedno, jestli vychováváte vaše první, druhé nebo páté dítě. Strach o něj budete mít vždycky. Přijdou první vratké krůčky, první slova.
Červík pochybnosti se v našem Já už docela dobře zabydlel. Nutí se nás ptát a hledat odpovědi na otázky ohledně „normálnosti“ našeho dítěte. Nešilhá, pokládá nožky při chůzi správně? Udrží pozornost po dostatečně dlouhou dobu? A co percentilové grafy? Odpovídáme požadavkům statistika? Ať je to jak chce, srovnávat naše ratolesti s ostatními budeme vždycky.
Nevěřím mamince, která mi u průlezky řekne, že si dítko nechává jít svou vlastní cestou a ona to nijak zvlášť nesleduje. Zajímavé je, že i rodiče postižených dětiček sledují pomyslnou „normálnost“ svého „nenormálního“ dítěte. Také mají svoje grafy, také se snaží postupovat podle jakýchsi pravidel a metodických pokynů. Bojují snad jen o něco víc, bojují za dva. Radost z každého pokroku u postiženého dítěte je opravdu veliká a zasloužená.
Nedávno jsem se měla možnost setkat se s maminkou velmi nadaného dítěte. Pokroky v jeho vývoji by se daly nazvat spíš skoky. První krůčky v deseti měsících, první věta v roce, brzy následovala i první říkanka. Rodiče jsou na svého dnes už tříletého potomka právem hrdí. Kupují již první knížky pro malé čtenáře a po večerech si z nich s úspěchem čtou. Věřili by jste, kolik může mít taková rodina pochyb o „normálnosti“ svého dítěte? Kolik otázek denně červík Pochybnost položí? Chlapec s velmi vysokým IQ si nehraje s autíčky, nemaluje s pastelkami, nemodeluje. V životě neuplácal na pískovišti jedinou bábovičku. Kamarády nevyhledává, ti starší ho mezi sebe nechtějí přijmout a s těmi mladšími není ta správná zábava. A tak mu dělají společnost většinou jen dospělí a počítačový monitor. Z chlapce se stává malý pan profesor, ale s dětmi vycházet neumí. Jeho maminka si upřímně povzdechla, že by byla ochotná vzdát se vysokého intelektu za tu cenu, kdyby se její dítě chovalo aspoň trochu normálně.
Červík Pochybnost hryže, kouše a zlobí v naší hlavě dál. S nástupem do školy se snažíme, aby naše děti byly byly úspěšné, nabízíme kroužky a nejrůznější aktivity. Znova srovnáváme nesrovnatelné, posuzujeme neposouditelné. Pokud už problém nastal, hledáme odpovědi u psychologa, bojujeme o kus papíru v pedagogicko-psychologických poradnách, tajně sledujeme děti sousedů a kamarádek.
Naše děti jsou holt naše děti a tak umíme červíka Pochybnost někdy nechat rozhodovat za sebe. Naše nároky jsou vysoké, vyžaduje to přece doba.
Úspěšnost vidíme rádi i v mimoškolní činnosti a kroužcích. Svým dětem rádi připlatíme i za nadstandard. Když přijde puberta, vykrmili jsme si našeho červíka na tvora s pěkně naducanými tvářemi. Teď teprve přijdou starosti velkých. Otázka, jestli jsme dokázali našemu dítěti předat všechno, co bude potřebovat ve vlastním životě nás neopouští. Je dostatečně „normální“, na to aby dodělalo školu, neotěhotnělo v prvních deseti minutách strávených na diskotéce? Nezačalo si s drogou nebo se neopilo do němoty? Nevím, posoudit za sebe nedokážu. Jsem zasažena vlastním pochybovačným červíkem.
Myslím, že se ale naše děti zhostí svých rolí v životě dobře a my si budeme konečně moci oddychnout. Jsou „normální“.