Dcerka byla nejprve malá a později jako malá. Prostě byla taková hravá. A ze všeho nejvíce ji přitahovaly hry na to, co její maminka dělala ve svém každodenním dospělém životě. A tak si hrála tu na kuchařku, tu na uklízečku, tu na… Prostě na maminku.
Kolik jenom měla hraček, jež jí umožňovaly stát se tak trochu její rodičkou!
Ovšem v jednom jí přáno nebylo.
Když totiž trošičku povyrostla, pořídili jí rodiče sourozence. A ona zatoužila podobně mamince jezdit s kočárkem. Jenže měla smůlu – rodina se s novým potomkem dostala do vcelku předpokládatelných finančních obtíží a tak na dětský kočárek nebylo. Nemohli jí ho koupit, prostředků se nedostávalo ani na ten nejlevnější, jenž byl v nabídce obchodníků.
Nešlo to, ať škemrala, jak škemrala. Prosila, žadonila, loudila, plakala, činila jako nejzlatější dítko na celičkém světě či naopak zlobila ve snaze prosadit si svou; vše marno. Nebylo v nabídce jediného kočárku pro panenky, který by nechtěla mít, ale nebylo ani jediného, jenž by si mohla dopřát.
Jak jen toužila jezdit s dětskou imitací opravdového kočárku po maminčině boku po ulici! Jak by jí ho ostatní děvčata záviděla!
Jenže rodiče se nejdříve vymlouvali na nedostatek peněz, pak na příliš malý byt a nakonec na to, že je to hračka pro holky a jejich dcerka už pomalu dospívá.
A co tedy dcera měla dělat jiného, že? Čím přimět rodiče ke koupi její vytoužené hračky, když veškeré dosavadní dětské metody selhaly? Když jinak splnění svého snu dosáhnout nedokázala?
A tak si našla nový způsob. A svého vytouženého kočárku se dočkala. Aniž by musela obtěžovat rodiče. Právě naopak. Stačilo, aby rodiče několikrát nebyli doma, a stačilo v tuto dobu pozvat jednoho kluka ze sousedství…
A děvče vozí vlastní kočárek. Ovšem bohužel žádný ze sortimentu hraček.