Bylo tomu za onoho času, kdy jsem ještě byl „starej prasák“ a nikoliv starej prasák, respektive za času, kdy jsem byl ještě pěknej bejk a nikoliv starej vůl. Prostě shrňme to – je tomu už pěkná řádka let. I když nevím, je-li slušné přiznávat, že je tomu už pěkná řádka let, čímžto vlastně nechtěně dávám najevo, že léta běží nejenom mně, ale i dotyčné zde nejmenované, kterou neuvedu s ohledem na její spokojený rodinný život, který bych nerad narušil.
Prostě bylo tomu v době, kdy ještě i naši páni poslanci živořili za záviděníhodné třináctitisícové platy a kdy jsem si konečně po nedobrovolně prodloužených studiích mohl dopřát vzhledem ke své averzi vůči všemu s oblečením a úklidem souvisejícímu luxus zvaný uklízečka. No tedy uklízečka… I když vlastně ano, uklízečka a pradlena v jednom.
Dosavadní znalost prostředí vysokoškolských kolejí mi umožnila obstarat si za mrzký peníz svou vlastní pohlednou posluhovačku, tedy děvče z venkova pocházející s mravy dosud stotisícovým „velkoměstem“ nenarušenými. Čili pravý opak mne, z venkova (nejen) z důvodu poklelých mravů uprchnuvšího.
První rok naší koexistence tudíž probíhal vcelku fádně – ona prala, zametala, vytírala a diktovala si, co vše mám přikoupit pro zdokonalení výsledků jejího snažení, maje doposud za dostačující smetáček a lopatičku, zatímco já se krčil v rohu postele ve snaze nepřekážet, vrhaje mlsné pohledy na její vnady. Čili běžný pracovní poměr na dobu určitou, tedy do doby, než ji pouhou svou holou existencí odradím.
Ovšem kupodivu jsem neodradil. Inu, venkovské děvče s pevným kořínkem.
A tak jednoho dne došlo k neočekávanému obratu. K obratu zapříčiněnému tím, že s nadcházejícím podzimem přišla o svůj privát a ocitla se tudíž před dilematem, zda denně dojíždět ukrutnou vzdálenost či nepohrdnout mnou jí nesčíslněkrát nabízeným azylem. V kterémžto dilematu převážila pohodlnost spojená s důvěrou v můj slib, že se budu chovat způsobně, jak se na magistra věd pedagogických sluší.
I spočinuli jsme tak nakonec na jednom letišti, byť preventivně odděleni „železnou oponou“, jižto jsem měl podobně jako za časů socialistických přísně zakázáno překračovat, tuto však toliko v nočních hodinách.
Krásné a mučivé to časy. Tak blízká, tak lákavá a zároveň tak nedostupná. Úplně jako Rakousko z pohledu obyvatele Horní Plané za dob, kdy nám vládla dělnická třída.
Ovšem znáte to. Snad to zapříčinilo globální oteplování, snad něco jiného, jisté však je, že ledy v průběhu měsíců počaly tát. Pozvolna, bezmála nepozorovatelně, ovšem přece jen stále citelněji.
Měsíce plynuly a my toho měli společného stále více. V první řadě jsme se tedy dopracovali až pofiderního příbuzenského vztahu, to když jsem v zájmu zachování jejího dobrého jména musel v korespondenci uvádět svou maličkost výhradně pod pseudonymem „tchýně Božena“. Poté jsme se dobrali společného využívání skrovného množství nádobí, od něhož byl už jenom krůček ke společnému stravování, byť pouze v omezené míře, protože jídla typu špagety s jogurtem a čokoládovým bonbonem navrch nebyla právě podle mého gusta.
A pak nastalo radostné období, a to když jsem se jí dostal na záda. Upozorňuji, že jsem se jí dostal na záda, nikoliv že jsem dostal na záda ji. O tom až později. Prostě že mi bylo dopřáno masírovat jí odvrácenou část oněch tělesných partií, jež se mi jevily tak lákavými a tak nedostupnými zároveň.
Byl to krásný čas, následovaný pak o něco později ještě radostnějším proniknutím na její odvrácenou stranu zad pod podmínkou „ber to jako jednorázovou splátku nájemného“. Jak jsem byl šťasten, když se následně ukázalo, že to byla pouze první z bohužel nepříliš početné řady „splátek“. A že mne pak v samém závěru čekal ještě jistý „bonus“, byť i nyní ještě v rámci relativní slušnosti, protože „nečekej, že z toho něco bude“.
Nastalo léto a naše společné soužití skončilo spolu s jejími studiemi. Opustila město, jež já neměl a nemám v úmyslu opustit. Opustila mne a já opustil ji. Bohužel, ale přece jsem věděl, že „z toho nic nebude“. A i když z toho nic nebylo, bylo z toho alespoň pro mne mnohem víc, než jsem od toho kdy očekával.
Dělí nás od onoho času již pěkná řádka let, dělí nás od něj už i tři děti a jedno manželství. Dělí nás osud, jenž nás již zřejmě nikdy nesvede do takové blízkosti, jako za dob „železné opony“. A dělí nás vlastně i desítky kilometrů a rozdílné životní peripetie, jimiž jsme si od těch dob prošli.
Dnes už se vídáme jen vzácně. Bohužel. Je krásná, jako bývala za onoho času, krásná tak, jak ji znám ze svých vzpomínek. Jako za času, kdy jsem byl „tchýní Boženou“, jíž jsem, byť s notnou dávkou humoru, zůstal dodnes.
Jsme živým potvrzením toho, že není tak zcela pravdivým rčení, že „přátelství může skončit láskou, ale láska nikdy nemůže skončit přátelstvím“.
