Hned na začátek musím uvést na pravou míru, že jsem člověk, kterého zřídka co postaví „mimo provoz“. Funguji již léta jako manželka, matka, pečovatelka, uklízečka, kuchařka, osobní řidička, učitelka, speciální pedagog, terapeut, účetní, finanční makléř – a jistě by mě napadlo ještě milion dalších funkcí, které my matky zvládáme.
To prosím neberte ani jako holedbání se, ani jako povyšování nad tu druhou polovinou lidstva – to je jen konstatování holé skutečnosti.
Miminko jsme plánovali. Máme doma již jednu pubertální dceru (adoptovanou, se zdravotním postižením) a nějakým omylem jsme s manželem dohodli na tom, že bychom přeci jenom ještě jednoho potomka zvládli. Naše plány trošku překazila drobná gynekologická operace, ale opravdu jen na kratičkou chvíli. Otěhotnět se mi podařilo totiž hned po pooperační kontrole!
V den, kdy jsem zahájila pátý týden těhotenství (aniž jsem to tušila, protože běžné příznaky – žaludek na vodě, citlivost prsou apod. jsem prostě v rámci běžných povinností ignorovala) jsem poprvé zpozorněla. Neboť rychlost, kterou jsem musela svléci své kalhoty jen abych nevyhodila obsah žaludku do wc, byla přímo blesková. Do školy jsem jela v teplákách ála Homolkovi, protože nic těsnějšího jsem na sobě nesnesla. Netušila jsem, že začíná má dlouhodobější vzájemná symbiosa s (nejen) naší toaletou!
I zakoupila jsem těhotenský test a vzhledem k tomu, že jsem si možné těhotenství vůbec nepřipouštěla, jsem i vydržela až do rána, kdy je nejvhodnější doba testování. Jenže po objevení těch dvou čárek jsem už tak klidná nebyla! S brekem jsem běžela za manželem a ukazovala mu ten malý kousek papíru. On samozřejmě nic nechápal, zíral na něj a nechápavě povídá:“ No, co mám vidět. Jsou tam dvě čárky.“ Já mezi vzlyky na to:“ Dvě čáááárkyyyyy – ale to znamená, že jsem těhotnáááááá.“Nás v tu chvíli natočit, tak kamera v Neváhej a toč je určitě naše.
Manžel vzal naprosto se stoickým klidem na vědomí, že jsem těhotná – „on přeci ví, co dělá!“ a odešel do práce. A já zůstala s danou novinou sama. Průběh toho dne mi v paměti moc neutkvěl, jen vím, že v hlavě jsem měla přímo babylon myšlenek. Miminko jsme samozřejmě chtěli. Vždyť jsme se o něj i snažili. Ale asi jsme tak nějak nebyli připraveni na fakt, že může přijít tak brzy. Nebo já jsem nebyla připravená – manžela málokdy co vyvede z rovnováhy a ani tato novina ho nijak závratně nepřekvapila.
Pamatuji si jen, že jsem kromě jiného zasedla k počítači a snažila jsem se zjistit, zda existují falešné pozitivní testy. No, zjistila jsem, že zřídkakdy je test falešně pozitivní – při zachování pravidel testování. Nu což, do pondělí ráno, kdy jsem se vydala ke své lékařce, jsem to nějak přežila. Ta mi výsledek testu jen potvrdila – na utz se uprostřed obrazovky ukázala světlá tečka, náš budoucí syn.
Od toho dne začal právě ten čas „mimo provoz“. Netuším, kdo označil těhotenství za nejhezčí čas v životě ženy, ale buď to byl chlap nebo uň! Celé dny mi bylo neskutečně zle. Zvracela jsem i několikrát denně, nebyla jsem schopná ze svých každodenních povinností provádět téměř nic. Tenhle stav mi vydržel až do 5. měsíce.
Kromě toho se přidaly další komplikace – krvácení. Hospitalizaci jsem odmítla s tím, že se nemá kdo postarat o naši dceru. Ale snažila jsem se opravdu poslechnout pokyny lékařů – ležet, ležet, ležet. Asi v tu chvíli teprve došlo manželovi, že jsem opravdu těhotná. Přijížděl z práce kolem 23. hodiny a musel zvládnout uvařit na další den, poklidit a ráno cestou do práce nakoupit běžné nezbytnosti. Naštěstí jsem musela opravdu ležet jen týden – i tak toho měl docela nad hlavu. Další týdny jsem fungovala značně omezeně – stále jsem většinu času proležela (žaludek fakt nedovolil nic jiného), ale fungovala. Se stále přítomnými nevolnostmi (opravdu ve dne v noci, 24h denně) šly ruku v ruce obavy, aby se podařilo těhotenství v 1.trimestru udržet. A to vám na klidu nijak nepřidá.
Dalším průvodním faktorem těhotenství jsou krevní a jiné testy. Kdo to zažil, ví o čem mluvím. Kdo ne – věřte, je to fakt peklo! Zvlášť, pokud vycházejí testy nějak „divně“ a vy musíte navštěvovat další a další odborníky nebo jako já absolvovat amniocentézu (odběr plodové vody). To čekání na výsledky, zda je vaše dítě zdravé nebo ne, je opravdu až nesnesitelné! Ale po celou dobu vám všichni opakují: „Maminko, musíte být v klidu. Stres neprospívá vám a miminku už vůbec ne!“
Jsem za polovinou svého těhotenství a stále čekám na ten moment, kdy si začnu své těhotenství opravdu užívat. Po té, co opadly nevolnosti, stres a obavy z výsledků všemožných testů, nastoupily obavy – „jak to všechno dopadne?“.
Možná je to tím, že jsem přecitlivělá. Možná je to tím, že jsem prvorodička. Možná je to tím, že už doma jedno postižené dítko máme a obavy, aby náš syn přišel na svět zdravý jsou veliké… nebo jsem prostě jenom „divná“. Ale prostě se mi nedaří naplnit tu představu o pohodovém těhotenství.