Dnes už je to tak snadné! Udělá se klik klik a jsme o nějakou tu korunu lehčí a o nějakou tu hračku bohatší. Projde se kolem hračkářství a spíše než nalezení toho pravého je problém, jak odtud toužící dítko vystrnadit dříve, než se finančně zruinujeme. Protože je toho kolem nás tolik, že kdybychom se upracovali, je jen pár jedinců v našich luzích a hájích, kteří by si snad mohli dovolit koupit svým ratolestem vše, po čem jejich srdéčko touží.
To dříve nebývalo. Jak mi potvrdí nejeden z nás staříků, respektive lepá děva v nejlepších letech.
Přesto však nemám pocit, že bych byl za chudobného minula jaksi ošizen, poškozen, vzat na hůl. Protože i když hračky nebyly natolik hojnými a člověk nejednou potřeboval ostré lokty, aby si zejména v předvánoční nákupní vřavě vybojoval něco atraktivnějšího, případně musel sklouznout na šikmou plochu vekslování, bylo si s čím pohrát.
A tak jsem se stal jaksi „předčasně dospělým“. Měl jsem sice hračky dětské, hojnými však byly i hračky tak jaksi dospělácké.
Táta měl na chalupě kupříkladu kladivo a hřebíky. A byl hodný – kdykoliv mi toto půjčoval, snad proto, že „Evropa“ dosud neexistovala a nemohla mu v tomto zabránit, odkazujíc na nebezpečnost tohoto náčiní. A tak jsem měl „jako velký“ opravdové kladivo, opravdové hřebíky, které jsem se zarputilostí sobě vlastní dokázal zatloukat po dlouhé hodiny do čehokoliv, a navíc nejvíce potlučené prsty z celé rodiny.
Nebo jsem měl konev na zalévání. Po marném zápolení s onou opravdovou se kdosi zželel a obdařil mne malou plechovou s obrázkem kytičky a já zaléval a zaléval. Že bych tím výrazněji zbavil rodinu nutnosti pracovat na záhonech se říci nedá, protože než takové pachole došlo ke studánce, nabralo své dva litříky vody a vylilo tyto v lepším případě na záhon a v horším na sebe, byla vegetace suchá jako troud. Ale byl jsem už opravdický zahradník s opravdickou, byť miniaturní, konví, již jsem později mohl zdárně vyměnit opět za tu zprvu neuzvednutelnou.
Nebo jsem byl hrdým vlastníkem rámové pily. Tedy jen její miniaturní atrapy, která sice řezala, ale dřevorubec by se s ní neuživil ani za socialismu, přesto jsem ji však tak rád používal. Přinejmenším daleko raději než později pilu opravdovou, když se řezala skutečná polena na polínka do kamen.
A což teprve taková obyčejná lopatka na uhlí! I podzemní chodbu přímo do chalupy jsem se s ní rozhodl vykopat! Co na tom, že jsem skončil už v hloubce několika centimetrů, protože kořeny a kamení bránily pokračování v této unikátní stavbě?
Nebo taková malá sekerka! Sice ji provázelo negativum ve formě věčného poučování, jak mám být opatrný a jak ji používat mám a jak nikoliv, přesto jsem byl opravdový dřevorubec. I tenké olše se s ní daly kácet, a to nejedna! Tuším že dvě.
A co vše se dalo dělat s takovými hračkami, jakými byly rašple, pilník, hoblík, vrták nebo šroubovák! Přehršel nástrojů skutečných či jim podobných miniatur a byl ode mne pokoj.
Tedy než jsem tu a tam přiběhl s pláčem, že jsem se tu bacil, tu škrábnul, tu říznul… Ale jak už jsem v úvodu zmínil, bylo to v dobách, kdy ještě nerozhodovaly Evropská unie a četné další instituce o tom, co mi do rukou patří a co nikoliv. Kdy spíše než pokyny shora panoval zdravý rozum a trocha toho poučování a dohledu ze strany dospělých. Případně dodatečné „než se oženíš, zahojí se to“.
Dnes je jiná doba. Dítka se nejednou raději strčí k počítači nebo se jim dá něco drahého úředně certifikovaného, co by nemělo ublížit. A je od nich pokoj. Já bych ovšem hračky svého dětství za tuto alternativu neměnil.