Kapitola druhá : Podivná setkání
Jednou se Myšáček vydal na procházku na rozlehlou louku na kraji lesa. Nikdy předtím tam nebyl a tak ho napadlo, že by zrovna tam mohl potkat nového tvorečka, se kterým by si mohl hrát a třeba se stát jeho kamarádem. Mohl tam být třeba jiný myšák nebo hraboš, krteček… Takového krtka mít za kamaráda by nemuselo být špatné, pomyslel si. Krtek by vykopal dlouhou chodbu a společně s Myšáčkem by ji mohli prozkoumat a podívat se, co se skrývá na druhém konci.
Celý den pražilo slunce a zem byla vyhřátá, až z toho Myšáčka pálily pacičky. Přesto touha poznat nepoznané ho lákala jít dál. Navzdory tomu, že mu maminka vždycky říkala, aby nechodil tak daleko, protože na něj prý mohou číhat různá nebezpečí. A tak si šel a šel, ale najednou se přímo před ním něco zašustilo a pak se už jenom díval do dvou zlověstně hledících zelených očí.
„Ssss,“ zasyčelo to podivné dlouhé a tlusté stvoření, které vypadalo slizce a nechutně se před Myšáčkem vlnilo. Vůbec se mu nelíbilo, zvláště, když začalo zvedat hlavu a plazit rozštěpený jazyk.
„Kdopak jsi?“ I přes svůj strach se odvážil zeptat.
Vždyť to také byl Myšáček dobrodruh.
„Neříkej, že jsi o mně ještě nikdy neslyšel? To musíš být pěkně hloupý, ale na tom už nesejde. Já jsem právě našel svou večeři a tím to pro tebe končí. Ssss.“
Jeho hlas zněl temně a do toho neustále syčel.
„A copak budeš mít dobrého k té večeři?“ Zajímal se Myšáček.
Stvoření se prudce stočilo do klubíčka a omotalo se kolem Myšáčka. Potom opět dlouze zasyčelo.
„Je možné, že jsi hloupější, než jsem myslel? Co si myslíš, že bych asi jedl? Tebe!“
„Mě?“ Podivil se.
Teď už poznal, že je v nebezpečí a vyčítal si, že nedbal maminčiných rad. Kdyby ji poslechl, nebyl by teď tady a netřásl se strachy. Nemohl ani zavolat o pomoc, nikdo z vesničky by ho neslyšel. Tak jenom pískal a pískal.
„Můžeš ještě, já počkám. Ale až tě to ječení přestane bavit, tak řekni, už mám hlad,“ mělo z něj legraci zelenooké monstrum. Panečku, nikdo a nic Myšáčka nezachrání. Může pískat jak chce, ale nakonec ho stejně sežere!
„Hej, co to děláš!“ Ozvalo se ze křoví a strašně to prskalo. Příšera se lekla a povolila sevření. Myšáček v mžiku vyskočil. Příšera po něm chtěla znovu chňapnout, ale opět se ozval neznámý hlas: „Tak ty si nedáš pokoj? Zmiz!“
Naštěstí stvoření pochopilo, že teď už nemá cenu na Myšáčka útočit a odplazilo se hledat potravu jinam.
„Kdopak jsi?“ Zapískal Myšáček tiše.
„Běž domů,“ ozvalo se z křoví.
„Chtěl jsem ti jen poděkovat za záchranu,“ řekl Myšáček.
Neznámý tvor tedy vylezl z křoví. Oči, úplně stejné – zelené s čárkou uprostřed. To přišlo Myšáčkovi moc podivné, protože všichni ostatní, které stačil poznat, měli uprostřed očí tečky. Kde jen to už viděl? Tenhle tvoreček vypadal úplně jinak, než tamten, přesto měl stejné oči. Uši měl špičaté, přesně jako čert. A také černou barvu a drápky. Jejda, už si vzpomněl, kde něco podobného viděl. V myší škole na obrázku. Paní učitelka ten obrázek ukazovala všem myším dětem, aby si na taková zvířátka dávaly veliký pozor!
„Ty jsi kočka?“ Polknul Myšáček slinu.
„Přesněji kocour. Říkal jsem, abys šel domů. Co jsi tam prováděl s tím hadem?“
„To byl tedy had? O tom jsme se ve škole ještě neučili.“
„Zato o kočkách ano, viď?“ Odhadl kocour, „Možná byste se měli učit i o hadech, abyste věděli, že pro vás představují také nebezpečí. Co jsi tady vůbec dělal, navíc úplně sám? Nemáš být někde v myší díře s mámou?“
„To mě nebaví,“ zakabonil se.
Byl stále ještě vylekaný, tak se opatrně zeptal: „Ty mě sníš?“
„Pff. Večer dostanu plnou misku masa. Jsem tlustý a starý kocour. Myslíš, že mám chuť tě honit po lese a lovit? Ale jestli se objevíš u mě doma a budeš chtít krást, tak ti to spočítám.“
„Ne, pane kocour, já takový nejsem. Jím jen sýrovou kaši, sýr a mlíčko,“ odpověděl rychle.
„Mlíčko mám také rád,“ zaprskal kocour.
„Ale já ho piji jenom z hrnečku, který mi dává maminka doma.“
„Dobře, pokud ho tedy nebudeš pít z mojí misky…“ Mávnul nad tím tlapkou.
„Nebudu,“ zakroutil hlavou Myšáček, „Hele, pane kocoure, proč máš stejné oči jako ten had?“
„Co já vím, příroda to tak chtěla. Proč máš vousky jako já a ten had je neměl? Pojď raději. Doprovodím tě domů.“
„Abys věděl, kde máš hledat myši?“ Stále nevěřil Myšáček.
„Už jsem ti říkal, že o vás nestojím. Má panička mě moc dobře krmí. Ale chceš-li, doprovodím tě jenom k první lampě. Brzy se bude stmívat, tak ať dojdeš v pořádku domů.“ Slíbil kocour.
Myšáček byl rád. I přes svou dobrodružnou povahu se totiž trošku tmy bál. Dovedl si představit, jaká nebezpečí mohou ve tmě číhat, všechno ve tmě vypadá podivně a strašidelně. Kolikrát se lekl i svého vlastního stínu. Pak si najednou všiml kocourových očí. Jak se proměnily. Už to nebyly ty čárky, najednou tam byly obrovské černé koule.
„Ty umíš ty oči proměnit?“ Podivil se Myšáček, „Tys jenom chtěl, abych se tě bál, viď?“
„Musíš se toho ještě hodně učit, Myšáčku,“ řekl kocour, „Tohle je u nás koček normální. Když je světlo, tak máme v očích čárky, když je tma, tak koule. Nějaký důvod to jistě má, ale tomu já také nerozumím.“
„Aha,“ přikývnul chápavě Myšáček.
Cesta jim s rozhovorem uběhla velice rychle. Ani se nenadáli a stáli u první pouliční lampy. Už byla skoro tma. Ale Myšáčkovi se najednou domů moc nechtělo. Zjistil, že mu je s kocourem dobře.
„Jak se jmenuješ, pane kocoure?“ Zeptal se, aby prodloužil čas loučení.
„Má panička mi říká Felix. Ani nevím, proč vybrala takové jméno,“ odpověděl kocour.
„Ty, Felixi… Líbí se mi, jak jsi chytrý. Myslím, že bych se toho od tebe mohl hodně naučit. Co kdybychom byli přáteli?“ Zeptal se Myšáček.
Felix překvapeně pohlédl na Myšáčka a potom zakroutil hlavou: „Už jsi někdy viděl kočku a myš, aby spolu kamarádili? Ty máš jediné štěstí, že se ze mě za ta léta stal domácí povaleč, jinak bych ti nedal pokoje. Jen běž hezky domů a hraj si s ostatními myšáky.“
„To je škoda,“ řekl smutně Myšáček.
„Teď už jdi domů, je pozdě. Rád jsem tě poznal,“ rozloučil se s Myšáčkem Felix, zamručel a rázem zmizel ve křoví. Bylo už opravdu moc pozdě. Myšáček věděl, že doma dostane vynadáno za to, že se toulá. Ale ani mu to moc nevadilo, protože se toho během dnešního dne hodně naučil.
