Kapitola třetí: Na pouti
Myšáčkův výlet do přírody se samozřejmě neobešel bez následků. Nejen, že se na něj maminka zlobila za pozdní příchod. Ale zlobila se na něj ještě více, když zjistila, s kým se během svého putování setkal. Když si uvědomila, co všechno se mohlo přihodit, tlouklo jí srdce jako o závod. Zlobila se na Myšáčka z toho důvodu, že se o něj moc bála, jako by se každá maminka strachovala o své dítě. A proto zakázala Myšáčkovi další výlety do přírody. Alespoň do té doby, než se naučí vše o hrozících nebezpečích.
Měl se zdržovat pouze v blízkosti domova, nejlépe s ostatními dětmi. To Myšáčka nesmírně trápilo. Myší hřiště s několika zničenými prolézačkami moc dobře znal a jak už bylo řečeno, kolektivním hrám s ostatními dětmi se vyhýbal. Nemohl však dělat něco, co si maminka nepřála. Nebyl takový, aby porušoval stanovená pravidla. A tak se rozhodl, že bude dávat veliký pozor a prozkoumá všechny ulice vesničky, ve které bydlel. Do lesa ani na louku přes přísný zákaz nešel.
Jednoho dne, to bylo zrovna zamračeno, procházel uličky a najednou zaslechl obrovský rámus. Byla to nějaká hudba, ale hrála tak nahlas, až se z toho otřásala zem. Jak jinak, Myšáček šel prozkoumat, co se děje. Na náměstíčku dovádělo spousta dětí, křičely, jásaly a točily se na nějakých vysokých kolech v tak děsivých výškách, až se z toto Myšáčkovi točila hlava. Plno lidí stálo u stánků a jedli tolik jídla a pili tolik pití, jako by si snad tvořili zásoby na několik let dopředu. Alespoň tak to Myšáčkovi přišlo. Připomínalo mu to ostatní myší děti, které se hrnou ke kusu žvance, perou se o něj a nakonec jej zhltnou velice rychle a čím více, tím lépe. Lidé připadali Myšáčkovi stejní. Muzika hlasitě burácela, jedna písnička překřikovala druhou a v tom zmatku se nedalo vyznat. Proto se Myšáček schoval pod jeden ze stánků a čekal, až bude moci bezpečně přeběhnout ulici a rychle odtud zmizet. Najednou slyšel tiché mlaskání.
„Mlask, mlask,“ ozývalo se od pohozeného rohlíku, ale přes něj nebylo vidět nic.
„Chceš ochutnat?“ Zeptal se ten tvoreček zpoza rohlíku s plnou pusou.
„Já jím jenom sýrovou kaši, sýr a mlíčko,“ zakroutil hlavou Myšáček.
„Tak to tady zrovna nemají. Ale ten rohlík chutná skvěle. Mají je hezky čerstvé, to si nechám líbit. Škoda, že je pouť jen jednou za rok.“
„Pouť?“ Podivil se Myšáček.
„No jasně. Přijedou kolotoče a stánky s dobrotami a lidi se pak jenom celé dny cpou a baví se. Už jsi někdy měl cukrovou vatu? Tamhle mají rovnou dva druhy a naprosto skvělé.“
„Já nechci. A kdopak vlastně jsi?“ Zajímal se Myšáček.
Dotyčný vystrčil hlavu a omlouval se: „Promiň, měl jsem se představit. Richard, jméno mé. Jsem čistokrevná krysa a nekoušu.“
„Já jsem Myšáček a také nekoušu. Vlastně ani nevím, proč bych to měl dělat,“ podivil se.
„Někdy je to potřeba. Hlavně, když se potřebuješ bránit. Na to ale jednou přijdeš sám. Co tady vlastně děláš, když se ti tu vůbec nelíbí?“
„Jsem tady na průzkumu,“ vysvětlil Myšáček, „chci poznávat svět a najít si kamaráda. Jenže myší děti jsou jiné, než jsem já.“
„Tak přijeď někdy k nám. U nás je dětí… Sám jich mám s manželkou jenom za tento rok 18. Určitě si mezi nimi najdeš kamaráda.“
„Vážně? To by bylo príma!“ Radoval se Myšáček.
Když je Richard jeden krysák a sám má 18 dětí, kolik dalších krysích dětí u nich doma bude? To by bylo divné, aby mezi nimi nenašel aspoň jednoho kamaráda!
„Víš co? Pojď, něco ti ukážu.“ Rozhodl Richard a odsunul zbytek nesnědeného rohlíku. Poté opatrně odhrnul plachtu, a pokynul Myšáčkovi, aby ho následoval. Došli až k obrovskému kameni, na který vylezli a odtud si mohli prohlédnout celé náměstí i s atrakcemi.
„Páni, to je krása! Takhle si tedy lidské děti hrají… U nás nic takového nemáme, jenom pár zničených dřevěných prolézaček,“ řekl Myšáček.
„Chtěl bys na houpačku?“ Zeptal se Richard.
Myšáček byl na jednu stranu moc rád. Ale na druhou se trošku bál. Vždyť všechny atrakce byly tak vysoké… Co kdyby spadnul? Richard poznal Myšáčkovy obavy. Proto jej ujistil: „Neboj, budu tě držet.“
„Tys už někdy byl na kolotoči?“ Zeptal se Myšáček stále ještě trochu nejistě.
„No jéje. Pravidelně sem chodívám se všemi dětmi od nás. Dnes mají ale zaracha, protože zlobily. Přišel jsem jen pro něco k snědku,“ vysvětlil.
Myšáček pochopil. Sám měl zaracha už mnohokrát. Možná jsou jeho děti také takové zvídavé, jako je on. O to více věřil tomu, že si mezi nimi najde nějakého kamaráda. A Richardovi začal věřit. Proto spolu byli na ruském kole i horské dráze a houpací lodi. Všude se Myšáčkovi moc líbilo, i když mu bylo občas trošku špatně od žaludku. A pak zapomněl i všechny maminčiny rady, aby nejedl nikde jídlo, které nezná a ochutnal všechny dobroty, které pouť nabízela. I cukrovou vatu, která byla ještě lahodnější, než mu Richard sliboval. Krom cukrové vaty vyzkoušel i párečky s hořčicí a čerstvý chlebíček, limonádu a čokoládovou zmrzlinu. Se zamotanou hlavou a plným bříškem se potom vesele s Richardem loučil.
„Kde vlastně bydlíš?“ Zajímal se.
Chtěl totiž vědět, kam má přijít, aby se seznámil s jeho dětmi.
„Bydlíme v kanále. Ale odtud bys ke mně netrefil, pro cizí je to bludiště. Nejlepší bude, když pojedeš tři stanice vlakem a na hlavním nádraží na prvním nástupišti vlezeš do kanálu u stánku s párky v rohlíku. Ten vede přímo k nám do obývacího pokoje,“ vysvětlil Myšáčkovi cestu. Potom už zmizel v prvním kanálu, který minuli. A Myšáček už se těšil, až se vydá na návštěvu. Jen ho trošku tlačilo bříško.
Když přišel domů, bolelo Myšáčka bříško ještě víc. A v noci mu bylo moc špatně. Maminka k němu musela vstávat a taky se moc zlobila, když zjistila, co všechno Myšáček snědl. Ale bylo to pro něj i ponaučení do budoucna. Věděl totiž už, že se nesmí přejídat a jíst páté přes deváté. Slíbil, že příště ochutná už jenom to, co mu dovolí maminka.