Moje známá je moc hodná ženská. Jen kapku nerozhodná. Když říkám kapku, myslím to jen obrazně. Míla nedokáže v klidu nakoupit, protože do vozíku vkládá po dlouhém přemýšlení zboží, které vybrala a byla přesvědčena, že ho zaplatit chce, aby hned u dalšího regálu názor změnila a šla všechno vrátit. Kolotoč ukládání a vykládání z nákupního vozíku se opakuje i několikrát během jednoho nákupu.
My, holky, co si říkáme její kamarádky se dělíme na tři tábory. První nad ní zlomil hůl a do obchodu by s ní prostě nešel. Druhý, není tak radikální, ale po půl hodině ji směruje k pokladně a třetí tábor, to jsem já a všichni se mi za to smějí. Znám Milenu nejdéle. Jednou začala plakat přímo u pultu s uzeninou a já vlastně náhodou zjistila, že kamarádka má problém. Stála tam jako malé dítě, vzlykala a vztekala se dohromady nad svým trápením.
Jsme obě na mateřské dovolené a já si slíbila, jakmile to bude trochu možné, nakoupit jí pomůžu. Vycházíme vždy kolem desáté hodiny, to mají nakoupeno starší lidé, na druhou stranu není ještě čas oběda a my máme klid na rozhodování. Pečlivě čteme složení výrobků, kterému Míla paradoxně vůbec nerozumí, analyzujeme, zda je lepší koupit kuřecí křídla či polévkovou směs, měříme délku a šířku jednotlivých rohlíků. Prodavačkám jsme pro smích a já se ani nedivím.
Je to dva měsíce, co jsme se společně rozhodly, že to, co do košíku položíme vybalovat už nebudeme. Občas pozoruji na její tváři nejistotu, ale držíme se. Nejsem psycholog, ale dovedu si docela dobře představit jeho názor na Mílu. Vyrostla v malé vesnici na Valašsku jako nejmladší ze všech sourozenců a jediná dívka. Tatínek byl velkou autoritou, názor jiných ho nikdy moc nezajímal. Maminka, milá, klidná paní, zvyklá už od své maminky manžela poslouchat a ctít. Moje kamarádka vyrůstala v prostředí, kde se musela ptát, jestli si smí namazat chleba nebo hrát s panenkou. Tatínek nevědomky linkoval život celé rodiny. Tři synové se vzbouřili, bydleli po internátech, brzy se i oženili. Zůstala Miluška. Blondýnečka s kulatým obličejem působila a působí dodnes tak zranitelně, že ji nikdo z rodičů nechtěl zbytečně zatěžovat. Tak se stalo pravidlem vidět tatínka ve frontě na stravenky, maminka koupila jízdenky, z diskotéky si ji odvezli autem, chystali svačinky…
Míla nemusela o ničem rozhodovat, byla zvyklá dělat to, co se po ní žádalo. Bez zbytečného přemýšlení. Rodiče tak nevědomky nepřipravili dceru na soukromý život a ona, později, když se chtěla vdát zjistila, že si neví rady. Naštěstí je její muž flegmatik, nad spoustou věcí mávne rukou a to je její velikánské štěstí. Loni si na naši zahradu přijeli natrhat červený rybíz. Keříky jsme společně obírali asi dvě hodiny a po celou tu dobu moje kamarádka přemýšlela, jestli z něho upeče buchtu nebo tvarohové knedlíky. Její manžel Oleg jí bez mrknutí oka poradil, aby uvařila obojí. Miluška ho pohladila. Dívala jsem se na ně asi hodně dojatě, protože se ke mně otočil a řekl, že mi kus té buchty taky doveze. Ani jsem neměla sílu odporovat a přesto že jsem rybízu neskutečně přejedená, tenhle koláč mi určitě chutnat bude.