Je poledne a já volám kluky k obědu. Nalévám nudlovou polévku, přidávám knedlíčky. Dnes se mi fakt povedly, jsou jako od maminky. Na talíře nakládám brambory, roládky z kuřecího masa, přidávám oblohu z čerstvé zeleniny. Ještě jsem stihla uvařit pudink s ovocem, aby měli po obědě co mlsat.

S pocitem, že vařím jako Interhotel, přidávám sklenky domácí malinové šťávy. Reakce mých dětí je vlažná. ,,Maso a brambory.” shrnou stručně moje celodopolední snažení. Baští beze slova, jídlo je pro ně ztrátou času. Sednu si chvíli, abych si vydechla od horké plotny a pozoruji, jak soustředěně krájí maso. Přemýšlím, na co asi myslí. Ono je to jednoduché uhádnout. Gyros by chtěli, nebo dnes snad dvojité hranolky polité něčím neurčitým. Taky milujou smažený sýr se smaženou cibulkou a smaženými americkými brambory.O sladkých jídlech mluvit ani nebudu. Na celý den by stačil těm dvěma pekáč buchet. Snažím se je vést k tomu, aby si vážili práce druhých, nestěžují si.

Začínám opatrně rozhovor. ,,Kluci”, říkám jim. ,,Učte se hlídat, co si do pusy dáváte. Trošku přemýšlejte, ať nebaštíte jen cukr, nebo přepálený tuk. Sladkost si určitě dejte, nekupujte si ale na tržišti přemrzlé oplatky z bůh ví čeho, přivezené bůh ví odkud. Budete mít zadek jak o maminka.” Podívali se na sebe. To je pro mě znamení přestat. Nechci je zbytečně trápit. Nejsem radikální matka, která zakazuje každou dobrotu. Vždycky mám pro ně doma něco připraveno a sama jsem mlsná jako koza.

Chápu, že v době, kdy je na každém kroku k mání tolik dobrot je odolat těžké. Zvýšila jsem jim i kapesné, ať si koupí v pekárně třeba dražší koláč, než lízátko z vietnamského tržiště. Naše generace to měla jednodušší. Maminka poprosila prodavačky v Jednotě, aby na ni myslely s bonpary, sisinkami, buráky a arašídovou nugetou. Domů potom donesla po jednom balíčku těch úžasných bonbonů, a my jsme si je náležitě šetřili.

Je to už pár let, co jsem se z jedním z mých dětí ocitla v nemocnici. Na patře bylo i pár pokojů pro mládež s poruchami příjmu potravy. Když jsem viděla sestřičky a terapeuty, jak se snaží do těch dívek a pro mě překvapivě i chlapců nějaké jídlo vůbec dostat, byla jsem vedle. Holky nakonec něco pojedly, jedna z nich hlídala na chodbě a ostatní… šly zvracet. To je zase opačný protipól křehké hranice a je určitě hodně důležité s našimi dětmi mluvit, všímat si jich a být jim na blízku, když mají problém a potřebují nás.