Stála jsem v supermarketu u pokladny a doufala, že se rozjedou terminály. Stejně, jako pár zákazníků přede mnou jsem se nechala obelstít pocitem, že moji kartu vítají prodejci snad ze všech zemí Evropy, bohužel, pokud zrovna nestávkuje krabička u pokladny.
Ve vozíku jsem měla naložený docela velký nákup, přibalila jsem čerstvou uzeninu a sýr a vracet se mi to nějak nechtělo. Řekla jsem si, že když čekají i ostatní, určitě se bude jednat o chybu dočasnou a lehce odstranitelnou. Pohlédla jsem na ostatní zákazníky, kteří se bláhově, stejně jako já, vydali do obchodu nakoupit bez peněz. První v řadě stál zjevně unavený mladý muž. Kupoval pivo v dvoulitrové lahvi, brambůrky a mražené listové těsto.
Nejdříve u vozíku stál, potom se o něj opřel a nakonec na plastovém madle skoro usnul. A kdyby pro dobrý pocit nakupujících nebyla puštěná z reproduktoru hlasitá hudba, spal by do minuty určitě jako špalek.
Za ním stála starší paní. Byla statečná. Občas zakoulela očima, podívala se na starodávné hodinky a zase zakoulela očima. Zdála se mi sympatická, a tak jsem chvílemi koulela s ní.
Mezi mnou a paní stály dvě mladé maminky. Čekání jim nevadilo, zdálo se, že si přišly poklábosit a technické důvody šly mimo ně. O něčem vzrušeně diskutovaly. Napřed potichu, potom hlasitěji. Z jejich řeči jsem pochopila, že mají starosti. Jedna s častou nemocností u své holčičky a ta druhá řešila problémy s chováním u čtyřletého synka v mateřské škole.
Chlapec do školky nechtěl, doma vyváděl, že ho nemají rády ani děti, ani paní učitelka. Potom přišlo období klidu, které bylo ale zřejmě nějakým klidem před bouří. Malý divoch začal kolem sebe kopat, ubližovat dětem, kousat je, používat nevhodná slova. Práci, kterou měl odvést nikdy nedokončil, výkresy schválně trhal, barvičky patlal kolem sebe. Když při obědě nakonec schválně vylil okurkový salát na stůl, zavelela paní učitelka – dost, takhle už to nejde dál.
Zmordovaná maminka s klukem oběhla psychologa, pediatra, léčitelku i SPC (Speciálně pedagogické centrum – pozn. red.). Chlapec se všude jevil naprosto v pořádku. Při vstupu do ordinace pozdravil, dospělým neskákal do řeči, úkoly, které byly zadané ho bavily a plnil je s radostí. Další týden v doprovodu maminky opět navštívil mateřskou školku a hned u dveří měl incident s jedním z dětí. Rodiče je od sebe odtrhli právě včas. Paní za vozíkem si kladla otázku, proč její syn používá ve školce vulgární slova, když doma takhle nikdo nemluví. Proč nechce jíst příborem, když doma ho používá běžně. Navíc, když šli s třídou pouštět draka a syn ho nemohl nést, schválně se počural. Doma si potom každé ráno stěžoval na bolesti bříška a zadečku a ledvin…
Zoufalá maminka začínala mít dojem, že těch stížností je nad její trpělivost. S kamarádkou to rozebraly ze všech stran a než byly platební terminály zase v pořádku, usoudila, že kluka nechá pro jistotu ještě půl roku doma. S pomocí babičky to prý nějak zvládne. No řekněte, může být na škodu, že za moudrým rozhodnutím stojí výpadek techniky?
