Toník byl s tetičkou na nádraží a jak už tomu tak u dětí bývá, prohlížel si se zájmem zde stojící i pohybující se vlaky, zatímco se jeho příbuzná vybavovala s jakousi svojí známou.
Tetička si povídala a povídala, semlela páté přes deváté a chlapec tak měl času na své pozorování dost a dost. Stejně jako tam bylo i dost souprav, jež nemohly neupoutat jeho pozornost.
A když nakonec byl čas jít domů a Toník s tetičkou se ubírali z nádraží, nedalo mu to, aby se s ní nepodělil o nabyté poznatky. Protože teta toho pro své povídání tolik neviděla! Nyní klábosil a klábosil pro změnu kluk.
„Tetičko, a vidělas tu modrou lokomotivu?“ Byla to vlastně až jeho poslední otázka, jež mohla ještě zaznít, poté, co se chlapec již dosti vypovídal. „Tu modrou lokomotivu s těmi… no s těmi… Tu lokomotivu, co měla prsa vepředu i vzadu.“
Tetičku, naslouchající jeho žvatlání dosud jen na půl ucha, to posledně zmíněné přece jenom zaujalo. „Jaká prsa? Co tě to napadlo, kluku?“
„No přece tu modrou, elektrickou. Co měla vepředu a vzadu prsa. Dvě vpředu a dvě vzadu.“
„Co že to měla?“
„No přece prsa. Nebo ňadra.“
Tetička nechápala. Jak mohla klučinu tato hloupost napadnout? Kde to vzal?
A tak jí nezbylo než se Toníka zeptat. Kde to s těmi prsy vzal.
A on?
„No přece každá lokomotiva a každý vagón má vepředu a vzadu prsa, copak to nevíš? Prsa nebo ňadra. Koukej!“ A ukázal na předek v dáli projíždějící lokomotivy. „Tam vepředu, kousek nad koly.“
Tetička byla zaskočena. „Myslíš snad nárazníky?“
„Jasně teti, co jiného? Jenže to se neříká. Slyšel jsem tuhle maminku, jak povídala tatínkovi v ložnici, aby to laskavě nazýval prsa anebo ňadra… a ne její nárazníky.“
