„Ahoj teto, co máš dobrého, mám hlad.“ Tak to je jedna z nejhezčích věcí, co jsem s kamarády synů zatím zažila. Jednou už jsem se neudržela a zeptala se nejstaršího, kam že ty kamarády chodí vybírat… Nějaké zdravení, děkování nebo dokonce respekt k soukromí (neprolézání skříní, ložnice apod.), tím se tihle devíti a desetiletí kloučci vůbec neunavují.
Tím nechci říct, že bych je viděla u nás doma nerada. Naopak, společnost je fajn a osobně dávám přednost tomu, že mám kluky na očích, než aby běhali někde venku sami a divočili. Většinou jsem i venku s nimi, až na drobné vyjímky. V patnácti už je asi doprovázet nebudu, ale tak trochu doufám, že je počítače budou zajímat i v těch patnácti a budu je mít na očích co nejdéle – dokud nepoberou aspoň trochu rozumu a opatrnosti.
Ale zpět k návštěvám. Moje návštěva by mi asi bez dovolení do skříně nebo do zavřené ložnice nechodila, ale spíš proto, že bych si takové týpky nezvala. Otázka je, proč tyto základní věci dnešní děti neznají a neumí a co s tím. Za poslední rok u nás bylo asi 10 až 15 různých chlapců. Takže si troufám tvrdit, že společenskému vychování se neučí víc jak polovina dnešních skoro teenagerů. Chápu to. Většina rodičů starších dětí pracuje dlouho do odpoledne. Takže pokud k nim přijdou návštěvy, neví, jak se chovají, protože nejsou doma a z časových důvodů sami také nějaké návštěvy s dětmi nestíhají.
Já jsem za naše zkušenosti ráda, i když už je toho na mě někdy moc. Na konkrétních případech učím kluky, jak se nechovat a naopak, co je správně. Nejstarší syn pak některé, společensky nevhodné, věci říká kamarádům sám a učí to zas je. Ale pokaždé je to oříšek. Nechci, aby se tu děti cítily nepříjemně a nevítané, takže se přiznám, že obvykle první dvě návštěvy neřeknu ani půl slova. Někdy ze šoku, že tomu nemůžu uvěřit, někdy se na třetí (někdy ani na druhou) návštěvu nedostane, protože kluci sami uznají, že ten „kamarád“ co se k nim přidal na hřišti a pozval se k nám domů, nestál za další společně strávený čas.
Trošku se děsím, jaké to bude za pár let, až i mladší dorostou do zvacího věku (zvali by kamarády i teď, ale ti jsou ještě malí, takže je rodiče nepustí). Měla jsem tu v bytě i 9 dětí najednou. Dvě hodiny není problém je zabavit a ohlídat, i když původně přišly za syny. Spíš nevím na co všechno se mám ještě připravit.
Pokud máte podobné zkušenosti, sem s nimi, třeba se mi bude lépe spát, když budu vědět, co mě čeká:)