Jsou dvě hodiny v noci a já zase nespím. Kolikrát mě ještě vzbudí ten zvláštní sen. Nutkavý pocit, že se něco přihodí, já netuším ani v náznaku, co to vlastně bude, mě donutí vstát, sednout si do křesla a podívat se na svého manžela.
Klidně si spí a to je dobře. Snad se se mnou taky dobře i cítí, doufám v to a moc bych si to přála. Je mým manželem přesně dvacet hodin. Brali jsme se po dvouleté známosti a náš vztah vždycky krásně fungoval. Je pro mě stále tím nejmilejším člověkem. Tak proč mě stále neopouští ten zvláštní pocit. Zpropadený pocit nejistoty a smutku, přestože mám vlastně všechno, co bych si mohla přát.
Podařilo se mi usnout až k ránu. Znovu, tento týden, už snad po sté se mi vrací sen plný cizích dětí, teda, já vlastně ani nedokážu odhadnout, jestli cizí jsou. Něco mě k nim ale přitahuje. Zkouším zamávat na dvě z nich, které mám nejblíž. První chlapeček vesele poskakuje, ten druhý se smutně podíval a rozplynul se.
Jak jsme s manželem zařizovali bydlení, stěhovali se, sami se učili hospodařit, nebylo už na přemýšlení o svých vlastních snech tolik času. Začala jsem dělat v docela vzdáleném místě na směny a do postele jsem uléhala tak unavená, že jsem spala, jako by mě do vody hodili. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřila, občas se dostavovaly sny o dětech, z nichž bylo jedno milé, veselé, natahovalo po mně ručky, druhé stále někam odcházelo. Ale už to nebylo děsivé. Zvykla jsem si, přestala se bát… a zjistila, že budu brzy maminkou.
Pocit obrovského štěstí a těšení nás doprovázel přes to, že moje těhotenství bylo od začátku rizikové, od druhého týdne mi začal stoupat krevní tlak, který se vyšplhal do neuvěřitelných výšek. A když se ukázalo, že ta miminka budou zrovna dvě, vyklidila jsem si v práci skříňku a jela si lehnout zrovna do nemocnice. Celé těhotenství jsem se válela v nemocniční postýlce, rodina mě opečovávala, sestřičky byly milé, doktoři bezvadní. Dalo se to vydržet.
Na začátku sedmého měsíce jsem začala pociťovat mírné bolesti v břiše. Jako prvorodička jsem neznala samozřejmě tento stav a zavolala paní doktorku. Dostalo se mi ujištění, že brzy přijde, má totiž příjem. Začala jsem vidět dvojitě a poprvé v životě sama, bez vyzvání se belhala na ošetřovnu. Porod začal už ve výtahu. Za pět minut se narodil první syn, po dalších dvou minutách i synek druhý. Když mi je ukazovali drželi mě, abych neomdlela. Měli kolem 740 gramů a křísili je. Mě se omdlévat ale opravdu nechtělo. Měla jsem obrovskou touhu bojovat. První z chlapečků byl brzy při vědomí, dokonce i reagoval na moje hlazení. Druhý sílu neměl, chyběla mu vůle žít. Za pomoci přístrojů s námi pobyl tři týdny. A já si vzpomněla na své sny. Jednoho hladím a ten druhý se vždycky rozplyne. V jednom ze snů jsem se dívala na kočárek, a divila se, proč ty děti tak hloupě oblékám. Jedno v bílém a druhé v černém oblečku. Možná mě osud chtěl připravit a dát mi sílu, možná to všechno byla jen náhoda. A teď končím se vzpomínkami, jdu připravit prckovi večeři.