V sobotu to byl přesně rok, co jsme se s Vítkem vrátili z nemocnice. A následoval další rok, plný nejistoty a čekání. Nebylo mu ještě ani půl roku a my se vydali na běžné očkování hexa vakcínou a proti meningokoku. očkováním jsem vždycky souhlasila, byla jsem ráda, že můžu kluky chránit, vím, že klady převažují nad zápory.
Paní doktorka mě informovala, že vakcína je všeobecně dobře snášena, i já neměla se staršími kluky nikdy problém. U prostředního syna mírně vyskočila teplota, vše se dalo s pomocí sirupu a čípků dobře zvládnout. Očkování zvládá dobře většina dětiček, některé z nich mají dočasnou reakci v podobě zarudnutí, některé jsou dráždivé.
Statistiky uvádějí jeden případ na sto až dvě stě tisíc dětí, kdy dochází k reakci abnormálně vysoké. A můj chlapeček byl jedním z těch dvou set tisíců „vyvolených.“ Když jsme se to odpoledne vraceli od paní doktorky domů, byl už Víťa hodně mrzutý a evidentně se necítil dobře. V lékárně koupený sirup nepomáhal, malý profňukal i celý večer. Nekonalo se ani koupání, abychom ho zbytečně netrápili. V sedm hodin po kojení jsem ho uložila do postýlky a uvědomila si, že nechce pustit moji ruku. Po půl hodině konečně usnul a já si šla po své práci. Spánek to byl ale velmi neklidný, nedovedla jsem ho k ničemu přirovnat. Když se k půlnoci přidalo pár záškubů, byla jsem už ve střehu a sledovala každý jeho pohyb. Znova se najedl a viditelně se i zklidnil. Horečku neměl a já jsem mohla s čistým svědomím poslat manžela do práce. Konečně jsem si mohla položit hlavu. V tu chvíli se Víteček lehce nadechl, sevřel pěstičky a ztratil vědomí. Epileptické křeče cloumaly s malým tvorečkem nekonečných deset minut. V postýlce mi začal promodrávat, co naplat, musela jsem vzbudit prostředního syna, aby ho chviličku podržel, než zavolám záchranku. Třináctiletý kluk se může jevit jako velký, ale pohled na bezvládné tělíčko bratříčka se mu z paměti nikdy nevymaže. Tulil se k němu, probíral ho a já neměla sílu mu vysvětlit, že ho Víteček nevnímá. Absurdně jsem se smála sama nad sebou, jaké si to vlastně do té nemocnice chystám věci. Stres byl hodně velký, balila jsem, co mi přišlo pod ruku. I papučku měl malý každou jinou. Sanita přijela velmi brzy a moc za to děkuji. Nikdy v životě jsem netušila, že jedna vteřina může trvat snad celých sto let. Byli to mladí kluci, byli moc příjemní, Vítka probrali, naložili do sedačky, ubezpečili mě, že každá bota jiná mu vlastně moc sluší. Nastaly další děsivé křeče. Netrvaly sice tak dlouho jako prve, přesto je i pět minut dost. Na JIP nás paní doktorka prohlédla a konstatovala, že děťátko je ve stavu, kdy oni, krajská nemocnice, pro něj nemohou nic udělat. A my čekali na další sanitku. Záchvaty se stále opakovaly a na Víťovi bylo vidět, že začíná být unavený. Na cestu do Brna na Černopolní ulici jsme dostali dva úžasné pány doktory. Vůbec, všichni lidé, se kterými jsem se setkala byli profíci každým coulem, povídali si se mnou, vysvětlovali, pan primář mi dokonce zavázal boty.
V Brně nám byla nasazena léčba, která synovi seděla, výsledky potvrdily odezvu na vakcínu, mozek se jevil v pořádku. Křeče nebyly tak časté a to moje sluníčko se mezi záchvaty na mě usmívalo! Po několika málo týdnech jsme se zásobou léků mohli odjet domů. V sobotu to tedy byl rok a my, přesto že stále zobeme nějaké prášky jsme zdraví a šikovní. Všem zdravotníkům moc a moc děkujeme!
Tento článek se mi nepsal lehce a několikrát jsem zvažovala, zda je dobré moji zkušenost maminkám sdělovat. V žádném případě nechci šířit poplašné zprávy a jsem jednoznačně pro očkování