Děti to někdy nemívají s rodiči snadné. A Pepíček do neměl snadné zejména s tatínkem. Protože tatínek byl povoláním architekt a jeho práce jej zcela pohltila. Na vše hleděl okem profesionála a vždy hned věděl, co a jak se má či nemá vybudovat, kde je jaké úskalí, který stavební prvek co potřebuje.
Pokud to tatínek praktikoval v práci, o nic nešlo. Jenže on to praktikoval i tehdy, byl-li sám se svým synkem.
Jednou tak byli třeba na pískovišti. Pepíček postavil za pomoci kyblíčku a lopatičky učiněný zázrak. Pískový hrad. A tatínek? Že prý to takhle být nemůže, protože věž je šikmá a nemá dostatečnou stabilitu, základy nejsou dost pevné na takovou stavbu, okna nejsou správně řešená,… A první přílivová vlna dokázala, že se nemýlil.
Jindy synek popadl několik prkýnek a stloukl na zahrádku ptačí budku. Vypadala skvěle, pokud tedy zohledníme Pepíčkův věk a odborné vzdělání. A tatínek? Že prý malý stavitel zcela opomenul inženýrské sítě, že stavěl bez znaleckého posudku na sílu kmene stromu, na kterém měla tato budka spočinout, a že vchod je vzhledem k místnímu ptactvu předimenzovaný.
Když synek postavil domeček ze stavebnice, rovněž uznání nesklidil. Protože v novostavbě nebylo dost okem a tato tudíž nebyla způsobilá ke kolaudaci, ne všechny kostky dostatečně držely pohromadě a dokonce bylo použito i materiálu ze stavebnice jiné, starší, opotřebovanější, a toto ohrožovalo stabilitu objektu v budoucnu.
Pepíček si tedy z jakéhosi časopisu potají vystřihl papírový model a poskládal domeček z tohoto „polotovaru“. A tatínek opět nezářil nadšením. Bude tam při dešti touhle fórovou střechou zatékat, barva na stěnách rovněž dlouho vodě neodolá a navíc tak tenké nosné stěny…
Autodráha v pokojíčku byla otcem pohaněna též, kolejničky dětského vláčku jakbysmet,…
Prostě tatínek byl vždy neuspokojen. Nic podle něj nebylo dokonalé. To kdyby on to dělal,…
Synek tatínka současně proklínal a záviděl mu. Kdyby tak uměl tolik, co tatínek! To by postavil…
Kdo ví, co by postavil? Protože na každého jednou dojde. Tatínky nevyjímaje.
A tak tolikrát pohaněný Pepíček mohl jednou sedět u okna svého pokoje a dopřávat si zadostiučinění. Protože tatínek nedokázal, ba nesměl mamince nic odepřít. A to ona přišla jednoho dne s nápadem, že je třeba postavit psovi novou boudu. Přece ji nebudou kupovat, když je tatínek slavný architekt!
A tak Pepíček seděl u okna a škodolibě se usmíval. Protože se k domu právě blížila sanitka. Tatínkovi šlo totiž dílo od ruky tak, že některá jeho zranění z práce s pilou, rašplí, hoblíkem, kladivem a hřebíky ani maminka ošetřit nedokázala.