Do nedělního rána zazvoní telefon. Dlouze a namáhavě. Vklouznu do pantoflí, mrknu na budík. Pět hodin ráno. Letím zvednout sluchátko a představuji si, co se mohlo asi stát. Napadají mě snad všechny hrůzy světa.
Na druhé straně to zaskučí a ozve se mužský hlas odpovídající asi třem promilím alkoholu v krvi. „To jéé omýýl!“ Škoda, myslím si, zdál se mi docela hezký sen, a teď jsem dokonale probraná. Hlavně, že jsou všichni moji blízcí v pořádku. Vařím čaj a přemýšlím, co mě dnes čeká práce.
Na odpoledne jsem pozvala návštěvu, na které mi moc záleží. Přijede kamarádka, se kterou jsme se poznaly v nemocnici, když byly naše děti na vyšetření. Obě strnulé obavami jsme si začaly povídat a sestřičky nás potom daly i na jeden pokoj. Sdílená starost je poloviční, staly se z nás dobré kamarádky, díky mobilu a internetu si dáváme sílu jít dál. Dnes se uvidíme po roce. Přijede s celou rodinou. Chtěla bych, aby se jim u nás líbilo. Má čtyři děti, my tři. Učinili jsme s manželem příslušná opatření, aby nám taková smečka v krajním případě třeba nezbourala dům. Máme zásobu her, sladkostí, v provozu dva počítače.
Moje úvahy přeruší zvuk hrníčku padajícího k zemi. Byl slazený medem. Rychle vytřít podlahu, než se začneme všichni lepit. Přesně podle přísloví: Hlupák se nadře dvakrát, si stavím kbelík s vodou tak, že do něj okamžitě strčím a k čaji přibude ještě dalších pár litrů vody. Začínám mít pocit, že dnešní den bude opravdu neopakovatelný. A u pocitu nezůstane. Z ruky mi padá úplně všechno. Veka na chlebíčky se mi rozsypala na kousky, zbyl mi jeden slušný plátek. Když jsem si ho chtěla ze vzteku namazat a sníst, nožem jsem nadzvedla misku s pomazánkou a kus se jí rozpleskl po lince. Tak alespoň něco dobrého upeču. To už opravdu pospíchám. Mimochodem, nikdy v životě se mi nesrazil žloutkový krém, až dnes. Musím se smát. Podivné zvuky v kuchyni přilákají manžela. Když tu spoušť vidí, smějeme se oba. To se mi na něm líbí, že se po těch letech dokážeme spolu ještě zasmát.
Společnými silami se nám povedlo ukáznit děti tančící v drobcích a zhruba uklidit. Díváme se na kuchyňské hodiny a počítáme. Do dvou hodin nakoupit ještě stihneme. V řeznictví na rohu měli domácí uzené, v supermarketu zaručeně domácí maminčinu pizzu a do košíku jsme přidali i domácí ořechový dort. Manžel povídal, že už stačí jen úsměv a hosté se budou cítit jako v nebi. Zase jsme se smáli. A později, když zazvonil zvonek a ve dveřích stála návštěva s krabicemi pizzy a kupovaným dortem, nejvíc.
