A kde máš děti, když jsi ve škole?“, ptá se mě téměř vyděšeně kamarádka do telefonu, když zjistí, že nejsem doma, ani jinak v dosahu, ale že se „učím“ na školení daleko od domova.
„Mají dnes s tátou premiéru 1:3. Má poprvé i benjamínka.“, téměř s ledovým klidem oznamuji. „No, to jsi tedy odvážná“, zní mi ještě dlouho v uších věta, se kterou se kamarádka se závistí v hlase rozloučila.
Ano, mám doma chlapa, který funguje nejen jako manžel a živitel rodiny, ale také jako báječný táta našich tří dětí. Pravdou je, že jsem se k tomuto „stavu“ musela dopracovat postupně hlavně já, matka. Matka, která se domnívá, že jedině jí je dán 100% dar a nadání péče o dítě…po mnoha letech mateřství tvrdím, že kromě kojení, s nímž jsem mimochodem bojovala i já, mají muži zcela totožné vlastnosti a schopnosti k rodičovství jako my ženy.
První dítě
Nejstarší dceru jsme si přivezli z kojeneckého ústavu. I když jsem velmi toužila po tom, zůstat s ní doma a společně v klidu nalézt k sobě cestu, velký rozdíl mezi mojí a manželovou výplatou záhy vyjasnil, kudy se bude ubírat sled událostí. Já jsem se stala živitelkou rodiny a manžel zůstal s dcerou na rodičovské dovolené. A dnes zpětně tvrdím, že to bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Mužský „princip“ výchovy bylo to, co v tu dobu dcera potřebovala nejvíce (stručně – my matky na rozdíl od tátů většinou všechno moc řešíme).
Pravdou je, že začátky byly velmi krušné. Oba se domnívali, že oni budou na té „dovolené“ a já po návratu z práce obstarám potřebný „servis“. Vymýšlením bojových her na téma – kdo chytí nejvíce chuchvalců prachu pod postelí v ložnici nebo komu spadne ze sušáku nejméně kousků čerstvě vypraného prádla – se mi je postupně podařilo naučit se starat o tu naši společnou domácnost. A tím vznikl i dostatečný prostor pro mě a pro dceru, abychom se vzájemně užily.
Maminka Katka, Janička 6let, Evička 4 roky:
„Můj manžel je úžasný táta. Prožíval se mnou nejen těhotenství a porody, ale potom i všechny dny s našimi dcerami. Nikdy mi nedělalo problém, svěřit mu holky na delší část dne nebo na delší dobu. Když bylo Janičce něco přes rok, vzal ji s sebou na pravidelný výlet na plachetnici, kam jezdí rok co rok s partou kamarádů. Byla nejen jediná ženská v posádce, ale logicky nejmladší. I když mě okolí nařklo z toho, že jsem se zbláznila, svému muži naprosto věřím, co se týče péče o holky, takže jsem s výletem opravdu neměla sebemenší problém.“
Druhé dítě
Když jsme společně s manželem prožívali příchod našeho druhého (prvorozeného) syna, opět jsme zažívali rodičovství ze zcela jiné stránky. Manžel byl u porodu, takže syna viděl přicházet na svět a jak tvrdím, „odpracoval“ si minimálně půlku porodu za mě. Protože jsem nekojila, velice rychle jsme si zavedli pravidlo, že noci, kdy nešel manžel do práce, spával se synem on. Takže zažíval i ty momenty, které bývají většině tatínků zcela skryté. Noční vstávání a krmení. Chodil s ním na plavání miminek, na veškeré aktivity v mateřském centru, kam docházely z 99,9% jenom maminky. Mezi tátou a synem se tak vytvořilo pouto, jehož intenzitu bych vyjádřila přívlastkem „mateřské“. Jsou jedno tělo, jedna duše, nedají bez sebe dodnes ani ránu.
Maminka Eva, Dan 3 roky, druhé mimi na cestě:
„Přiznám se, že jsem si manželovo tátovství představovala zcela jinak. Tak nějak intenzivněji, aktivněji. Pravdou je, že chodí domů akorát na večerní koupání, takže s tím mi pomůže. A nyní už je to zvyk, ale musela jsem ho k tomu nutit. Stejně tak, když je o víkendu doma, nejde sám od sebe a nevezme například Dana na hřiště nebo se mu jinak nevěnuje, pokaždé mu musím říkat. Potom to sice udělá, dokonce i bez řečí, ale při první možné příležitosti mi syna zase předá a věnuje se svým věcem. Jsem zvědavá, co s námi udělá příchod dalšího dítěte, protože já mám opravdu jen dvě ruce a zvládat všechno sama nemůžu.“
Třetí dítě
S příchodem našeho benjamínka se potřeba „druhých rukou“ významně zintenzívněla. Nedokážu si představit, že by mi manžel s dětmi nepomáhal nebo se jim nevěnoval. Tím, že jsem nejmladšího syna kojila, tak byl víc připoutaný ke mně. Ale není práce nebo činnost, kterou by manžel nezvládl a snaží se mi alespoň „odejmout“ starší dvě děti, pokud je to možné. A máme za sebou už i premiéru, kdy celý den zvládl všechny tři děti sám, v poměru 1:3.
Kdysi jsem četla krásný citát „Vychovávat dítě, znamená vychovávat sám sebe“. Hotovým rodičem se nikdo z nás nerodí. Je to úžasná role, kterou nám přináší život a která nás stojí „sakra“ dost práce a úsilí, abychom ji zvládli. Mně osobně stálo nejen mateřství hodně úsilí (bohužel patřím k těm matkám, které se snaží být perfektní a zvládat i nemožné), ale také to, abych svému muži přiznala jeho „tátovskou roli“. Abych mu byla schopná svěřit naše děti bez toho, aniž bych ho nekontrolovala 100x denně zda dělají to či ono, co bych v tu dobu dělala „samozřejmě“ já. Abych neposílala 100 zcela nesmyslných sms denně: „Tady fouká vítr, jsou děti dostatečně oblečené?“, „Je 12:00, už jste po obědě? Ohřál jsi jim to dostatečně, vyfoukal jsi jim to?“, „Je 18:00, už jste po večeři, abyste stihli se vykoupat před Večerníčkem?“ atd., atd. Samozřejmě trošku přeháním…i když sebekriticky přiznávám, že ne až tak moc. Postupně jsem se dopracovala (dobrá, přiznávám, že občas ještě kontroluji…) do stavu, kdy mi stačí, že po návratu jsou děti živé a zdravé, většinou naprosto „vychechtané“ z toho, co všechno s tátou viděly a zažily a ještě mě vítají s radostným úsměvem: „Mááámoooo, my jsme se na tebe mooooc těšili!“ Co víc si přát?
A co si myslíte vy? Je otec rovnocenný rodič jako matka? Nebo je nám matkám dáno něco víc než otcům? Jak to funguje u vás doma? Jste vy matky ochotné nechat táty se podílet na rodinném životě více než ve funkci živitele rodiny? A co vy tátové, jste vy ochotní přijmout další role než jen tu živitele rodiny?
