Přiblížily se maminčiny narozeniny a její choť, pan Radana, měl upřímnou radost z toho, že konečně vyřešil otázku vhodného daru. Protože toto bylo pro něho vždy trápením z největších. Ono to totiž nebývá jenom tak, vymyslet a sehnat dárek, s nímž manželka chotě nepošle někam, ale možná naopak dokonce pochválí.
Ale letos to vykoumal. Letos bude tím nejlepším manželem na celičkém světě. Jak to, že ho to nenapadlo už dřív?
Přece již od doby, kdy světlo světa spatřil jejich potomek, věděl, po čem jeho drahá polovička prahne. Samozřejmě – po troše toho klidu a volna. Protože dokud bylo dítko malé, nenechalo maminku nejednou vyspat, a nyní, když bylo větší, to bylo snad ještě horší. Jejich synek už je sice přestal budit uprostřed noci, ale přesunul svou aktivitu na denní dobu. A tím nejnepříjemnějším, čeho se od něj mamince dostávalo, bylo ono věčné žadonění. A když toto pan Radana alespoň na nějaký čas utne, bude jistě milován.Den narozenin a obdarovávání byl tady. Pan Radana s láskou objal svoji choť a spustil: „Letos ti určitě udělám radost, miláčku. Mám pro tebe něco, co sis už dlouho přála.“
Paní Radanové zacukaly koutky. Tak přece jen nezapomněl. Sice mu to opakovala nespočetněkrát, ale znáte chlapy. Kolikrát mu jen tak zdánlivě na okraj předhodila, jak by chtěla nový kožich. A teď se zdálo, že jí choť vyhoví.
„Víš, jak ti náš Jaroušek lezl na nervy, že chce do cirkusu na zvířata?“
Divný úvod k tématu kožich, ale což…
„Nebo jak chtěl do ZOO, aby se podíval na velblouda, lva, levharta, antilopu, buvola, hrocha, volavku, ledňáčka a další exotickou zvířenu?“
Paní Radanová pojala podezření, že není vše tak, jak má být.
„Nebo vzpomínáš si, jak chtěl do botanické zahrady, aby viděl prales, buš, mangrovy, baobaby,…“
Co sem ten chlap plete tropickou vegetaci?
„A vzpomínáš, jak chtěl cestovat za historickými památkami a válet se v létě na písečné pláži?“
To už paní Radanové opravdu vzalo zbytek klidu a optimismu. „Tak co, kdy dostanu ten kožich, miláčku?“
Teď pro změnu ztuhnul manžel. Zakoktal se. „Víš, miláčku, na kožich pro tebe už mi letos nezbyly peníze. Protože jsem si vzpomněl na to klukovo věčné žadonění a myslel jsem, že by sis od něj ráda odpočinula. A tak jsem pro něj koupil letenku tam, kde tohle všechno mají. Do Keni. A protože je ještě malý, poletím tam s ním. A ty si tu budeš moci konečně odpočinout, nebudeš muset to škemrání poslouchat a navíc ani nebudeš muset vařit…“
Dál se nedostal. Kdo by to tušil, že manželka není tím synkovým věčným škemráním ještě dostatečně zdeptána a vyčerpána, že má ještě tolik sil?
Taková rána pánví po kebuli!!!