V pokoji svého čtrnáctiletého syna se snažím udržet pořádek. Již čtrnáct let se snažím o to, aby kluk pochopil, že se bude mnohem lépe cítit v prostoru uklizeném a přehledném.

První rok vypadal nadějně. Syn tehdy sotva stojící na nohou vratkými krůčky odnášel do koše i předměty, které tam nepatřily. Peněženka zapomenutá na stole, občanka přichystaná pro pošťáka, balíček čerstvých párků nebo pohozená hračka staršího bráchy. Všechno muselo být uklizeno.

Byly to časy, kdy jsem bývala idolem ještě já, matka. Jenže, čas letí jako voda a kdeže ty loňské sněhy jsou.

Dnes hlasitě připomínat úklid je u nás na denním pořádku. Nevyžaduji blyštící se podlahu, knihy seřazené podle barvy na přebalu a školní sešity v komíncích, ale aspoň systém, který by dával šanci, že pokud něco hledám, tak to pravděpodobně i najdu.

V současné době se stává, že nacházím co nehledám a co hledám to nenacházím. Zvláště dva letní měsíce prázdnin, kdy naše zlatíčka pobývají doma byly náročné. Směsice neobalených sešitů se povalovala na zemi společně s pravítky a úhloměrem. Ve Velkém atlase světa bylo něco založeno plavkami. Naštěstí byly suché. Syn si rád lepí modely a pro svou práci prý potřebuje přímé světlo. Minulý týden sundal ze stropu lustr a my v dětském pokoji svítíme jen velmi silnou žárovkou. Taky mu nevyhovují záclony, protože brání ve výhledu na protější osmipatrový dům. Některé jeho názory se pochopit ani nepokouším.

Z venku tak náš dětský pokoj vypadá jako před stěhováním. O prázdninách jsem syna vzala na přednášku o bydlení. Říkala jsem si, že se mu třeba některý z nápadů může hodit. Vypadal spokojeně, zajímal se o nové trendy v našich domácnostech, nejvíc ho snad zaujaly domácí krby. Rozdával se bílý čaj a malé občerstvení a já se v duchu radovala, že mám malou naději na to, aby se chaos změnil na systém. Náš chlapec se dokonce zajímal o termín čistý styl v bydlení. Načerpané vědomosti začal převádět do praxe hned následující den. V obchodě s ptákovinami si zakoupil za ušetřené peníze tapetu na stěnu s motivem kostry. V životní velikosti. Její kosti potmě mírně světélkují, na nohou i na rukou má zrezivělá pouta, přetížené svaly jsou nataženy k prasknutí. Realisticky provedená fototapeta se ještě týž den přesunula na hlavní stěnu dětského pokoje. Zatím jsem se s ní neměla odvahu sžít, leknu se vždycky, když do pokoje vejdu. Návštěvy, které k nám zavítají se dělí na dva tábory. Dospělí trochu váhavě zjistí, kdeže jsme to vzali a kolik to stálo. Mládež je ovšem nadšená. Nevěří většinou svým očím, po tapetě všelijak plácá rukama a zjišťuje, kde se dá něco tak „vymazleného” koupit. Jedna ze slečen se s ní dokonce vyfotila a obrázek poslala do fotografické soutěže pro začínající fotografy. Kdo ví, třeba se nakonec náš smrťák v pokoji stane velkou hvězdou.