Nedávno jsem zaslechla rozhovor dvou evidentně „zazobaných“ mužů, kteří právě probírali prospěch svých školou povinných potomků. Běžné rodičovské téma, chtělo by se říct. A přesto to tak nebylo.
Snad každý rodič se snaží, aby jeho dítě vyrostlo v něco pořádného. Na některé věci si malý člověk musí přijít sám, něco mu sice rodiče mohou vysvětlit, ale stejně si většinu věcí bude potřebovat vyzkoušet na vlastní kůži, než uvěří moudrým radám starších. Tak už to zkrátka je.
A ti muži, o kterých jsem se zmínila na začátku? Zrovna se bavili o hodinách češtiny, kam si jejich ratolesti měly za domácí úkol připravit svůj životopis. „Životopis? A k čemu?“ ušklíbl se jeden z nich. Druhý ho v tomhle názoru podporoval.
Víte, kdy vaše dítě bude poprvé potřebovat životopis? Některé možná hned v páté třídě ZŠ, když se bude hlásit na osmileté gymnázium. Nebude to sice klasické CV, ale jako životopis už by se to označit dalo. Od té doby se to s ním potáhne – CV znovu přijde ke slovu na konci základky, až se bude zajímat o nějakou letní brigádu. A pak později v okamžiku hledání zaměstnání.
Děti „prachatých“ rodičů to zkrátka řešit nemusí. Rodiče jim připraví cestičku a když se něco nedaří, věřím, že většina z nich neváhá sáhnout do peněženky a dětičkám nějakými „drobáky“ putujícími na správné místo pomoci. Jenomže co tyhle děti budou umět, až jim rodiče nebudou moci pomáhat?