Matně si vzpomínám, jak nějaká kamarádka sestry říkala, že si ani na záchod dojít nemůže. Malý chodí pořád za ní a natahuje ručičky na chování. Říkala jsem si, že to snad moje děti dělat nebudou. A ejhle, období „ bez maminky ani ránu“ je tu. Ne nadarmo mi v hlavě utkvěla věta mé maminky: „Chodila jsi za mnou jak myší ocásek“.
Seděla jsem s kamarádkou v kuchyni a popíjela kávičku, když se naše děti po nás přímo sápaly. „Taky chodí pořád za tebou a chce chovat?“ ptá se kamarádka. Usmála jsem se, protože vím, o čem je řeč. Malá mě nepustí nikam, plete se pod nohama, stále natahuje ručičky na chování. Zkouší si pozornost vynutit brekem či vztekáním, abych jí vzala na ruku. Jenže ono se samo neuvaří ani neuklidí. Kde jsou ty časy, kdy si chvilinku hrála sama, kdy si popolezla k hračkám. Malé se dostatečně věnuji, ale někdy je to nesnesitelné, jak si vynucuje mojí a podotýkám, mojí náklonnost. Je to prostě můj „mamánek“, ale po pravdě se těším, až toto období přejde, teda jestli přejde. Máte nějaké podobné zážitky? Do jaké míry byly vaše děti „mamánci“?