„Tak si představ, bavila jsem se tou naší mladou sousedkou a vyprávěla jí, že jdete v sobotu na vítání občánků, a ona se divila, že u nás nic takového nefunguje. Víš, kterou myslím. To je ta, jak má holčičku asi půl roku od Kubíka.“, vypráví mi jen tak mezi řečí moje mamka.
Přiznám se, že jsem si tuto tradici pamatovala ještě z dob dávno minulých. A já osobně jsem se jí údajně v roli „občánka“, resp. v duchu gender „pidi-občanky“, také zúčastnila. A měla jsem na sobě krásnou pletenou soupravičku od babičky. Barvu vám nepovím, protože památeční fotky jsou černobílé.
Léta jsem si na tuto „specifickou“ zvyklost nevzpomněla. Aktuální začala být až tehdy, když se nám narodil první syn. Pravda, před pozváním na slavnost Vítání občánků zaslal Městský úřad našemu tehdy osmitýdennímu synovi nejdříve výhrůžku. Světe div se, stal se jistě věkovým rekordmanem na listině dlužníků. Nezaplatil totiž „včas“ poplatek za odpady! Ale jak se tak říká „chybovat je lidské, odpouštět božské“. Když přišla konečně ta pozvánka na Vítání občánků, bylo již vše zapomenuto a my jsme se moc těšili. I vzhledem k tomu, že jsme si ani jeden s manželem tu „naši“ slávu tenkrát nepamatovali.
Kolem radnice se scházeli rodiče s kočárky a ještě mnoho dalších hostů. Obřadní síň se zaplnila do posledního místečka. Menší „renonc“ nastal ve chvíli, kdy se dopředu místo mě posadil manžel. Paní tajemnice se přišla ujistit, zda to tak OPRAVDU chceme. My ji ujistili, že OPRAVDU. Doplnili jsme, že táta je také plnohodnotný rodič, tudíž má stejná práva jako já, matka. Připomínka nebyla myšlena ve zlém. Jen jsme byli jednoduše první. Také v dalším Zpravodaji našeho města způsobila fotka z vítání občánků menší rozruch. Byla jsem ze všech stran dotazována: „Proč jsi tam nešla sama, ale posadila jsi tam manžela?“ Kupodivu od té doby se ve Zpravodaji na fotkách objevilo tatínků více.